Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Pro Lucii Žáčkovou je moře tajemstvím

  11:00aktualizováno  11:00
Bytost moře: napůl člověk, napůl zvíře. Taková je Rona ze hry Tulení žena, kterou na motivy legend napsala skotská dramatička Sue Gloverová.

Herečka Lucie Žáčková (2007) | foto: David PortMF DNES

Mýtus v moderní podobě uvádí pražské Divadlo v Řeznické v režii Tomáše Svobody, hlavní roli hraje Lucie Žáčková, zářivý divadelní talent původně z Ostravy, která právě završuje svou první sezonu v Národním divadle.

Čím je pro vás role Rony zajímavá?
Jde o bytost divokou, jen z poloviny lidskou. Já si to pro sebe takhle nerozšifrovávám. Dopředu si nikdy neříkám – postava je taková a já to chci tak a tak zahrát. Pro mě jsou to niterné věci, které nejsem ani schopná, ani ochotná popisovat. Přijde mi strašně pitomé, když tímto způsobem některý herec rozebírá svou figuru. Ale hodně mě zajímají věci okolo textu a témata, která hra otevírá – moře, tuleni, lidská samota. Věci, které není možné zahrát, ale jsou tam tušené.

Které z těch naznačených témat vás nejvíc zasáhlo?
Když jsem si hru poprvé přečetla, měla jsem záchvat breku a pocit, že mám v srdci kus ledu, který taje a stříká ven. Ubírat se touhle cestou při zkoušení, aby mi stříkaly slzy a skrápěly všechno kolem, by ale asi nebylo ono.

Fascinuje vás moře jako živel?
Nikdy jsem u moře nebyla. Ale vodu mám moc ráda.

Nechyběla vám tahle znalost, když v Tulení ženě moře hraje klíčovou roli?
Moře je pro mě tajemstvím, představou, touhou, kterou bych si chtěla splnit. Tak se to, myslím, dá i hrát. Vím, že se mi podaří moře spatřit, pokud to tak má být, dostanu se tam třeba už za měsíc. Neumím ale plavat. V pěti letech jsem pod vodou zažila něco zvláštního. Viděla jsem lidi, které jsem hladila a zdravila. Měla jsem pocit, že jsem se ocitla v úžasném, krásném světě. Pak jsem se nějak dostala na břeh a jako zvíře, jako Rona z Tulení ženy, jsem se odplazila k ručníku a několik desítek let o tomhle zážitku mlčela. Patrně jsem se tehdy topila.

Na scéně trávíte ve vodě hodně času, v jevišti je zbudován uzavřený bazének. Nemáte v něm trochu strach?
Zažívám v nádržce zvláštní pocit samoty, člověk je ve vodě oddělený od ostatních, zvuky ke mně jinak doléhají. Je zvláštní ležet dlouho ve vodě, ale člověk si tak lépe připadá jako zvíře.

Jak jste spokojená v Národním divadle? Nebyl to šok přestoupit do tak velkého tělesa s tak značným počtem kolegů? Přece jen v Ostravě jste byla velkou hvězdou, hrála hlavní role.
Spíš jsem zažívala určitý pocit vykořenění. To se netýká práce, ale mě samotné. Teď jsem v Praze spokojená a Národní divadlo do toho spadá.

Pro některé mladé herce je Národní divadlo určitou metou, jiní ho naopak vnímají jako lehce zkostnatělou instituci. S jakými pocity jste přicházela vy?
První pocity byly omamné. Nad tím, na co se ptáte, jsem nepřemýšlela. Nerozlišuji tímto způsobem, divadlo mě zajímá jako celek, mám ráda magii jeviště.





Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.