Petr Johanus vdechl život vysloužilým dřevěným věcem, lékárnickým lahvím, hřebenu na borůvky, obehraným deskám i starým kytarám. Vystavuje je pod názvem Oživlé předměty ve vinohradské Galerii Carpe Diem.
Ze všech exponátů čiší hravost, láska k materiálu a řemeslu a skoro dadaistický přístup k náhodě a lehkosti. "Třeba tohle prkýnko," říká autor před dřevěným rytířem vyrobeným z prkénka na maso.
"Moje maminka ho hodila do popelnice, že už má nové, plastové. Přitom na něm krájela padesát let maso pro celou rodinu! To prkýnko pamatuje všechny naše rodinné Vánoce, je součástí rodinné historie. Zachránil jsem ho z té popelnice. A rytíře, toho jsem v něm viděl, už když mi bylo šest," vzpomíná Johanus.
Tisíc špuntů od rumu
Takový příběh se váže ke každému exponátu – nejenom příběh jeho vzniku, ale poutavá historie předmětu, který existoval dlouho předtím, než se z něj stal základ uměleckého díla. A tuhle historii věcí Johanus ctí, vlastně ji svým finálním uměleckým zásahem jen podtrhne, zesílí.
Tak třeba zachránil hoblík z roku 1903 prožraný červotočem. Přidělal k němu kolečka a pojmenoval ho Když řemesla vandrovala mezi Prahou a Vídní. "Navíc jsem jednomu svému známému truhláři namluvil, že takové zlepšováky se opravdu používaly. A ten starý fachman tomu doopravdy uvěřil," směje se.
Deskami a kytarovými asamblážemi zase vzdává hold Vladimíru Mišíkovi nebo Jaromíru Nohavicovi. "Mišíkova muzika hladí i bolí. Proto jsem klasické vinylové desky nahradil obroušenými kotouči ze smirkového papíru. Chci tím vyjádřit svůj pocit, že to pro mě není žádná nezávazná muzika, ale sám život, blues," říká.
A do třetice: na Vinohradech rušili starou lékárnu, lékárníci věděli, že soused Johanus sbírá staré věci, tak mu dali dvě staré velké lékárnické lahve a tisíc špuntů. "Nevěděl jsem mnoho let, co s nimi, ale byl jsem si jistý, že je nemůžu vyhodit. Pak jsem se jednou zasnil a došlo mi, že z lahví budou přesýpací hodiny a v nich se budou přesýpat špunty z lahví od rumu." Objekt nazval Čas hamburských námořníků.
Decimetr za tři dny
Petr Johanus se už bezmála třicet let živí jako restaurátor památek užitého umění, což jeho volné tvorbě nijak nepřekáží – obojí se výborně doplňuje.
Po náročných restaurátorských úkolech si nejlépe odpočine právě tvorbou poetických dřevěných soch plných šibalských hříček. Nedávno zachránil barokní stůl ze zámku v Hluboké nad Vltavou. Na cennou desku s nádhernými intarziemi při havárii vytekly litry vody; záchrana historického skvostu trvala celý rok.
"Výtvarná výzdoba z perleti, slonové kosti, stříbra, mosazi, želvoviny a vzácných dřev je po staletích i tak háklivá na jakoukoliv klimatickou změnu. A teď si představte, že na stůl vyteče dešťová voda! Pochybovali jsme, zda to vůbec půjde zachránit. Na decimetru čtverečním jsem pracoval několik dní, bylo to strašně pracné nejenom manuálně, ale i psychicky. A volná tvorba je pro mě po takovém úkolu výborná relaxace," uzavírá Johanus.
