Jaká jiná může být realita než skutečná? Ale s prvním záběrem zmizí a soustředěné ticho vydrží až do konce. Přitom se hraje dokument. Ale od Jamese Camerona.
Před šesti lety poděkoval tvůrce hrané katastrofické romance Titanic za nadílku Oscarů zvoláním Jsem král světa! Po čase se k legendě vrátil, už bez herců, zato s vědci, historiky, potápěči a s technologií 3D, jež pak v kině umožňuje dojem plastického vnímání takřka "na dotek".
Sladký Leonardo DiCaprio a vzdorná Kate Winsletová sice na palubě chybějí, ale ne divákovi - nahrazují je ještě působivější přízraky skutečných cestujících lodi, jejíž vrak skončil roku 1912 na dně oceánu.
"Duchové", které zmiňuje i původní název snímku Ghosts of the Abyss, totiž i na půdě podmořského cestopisu stvrzují Cameronův smysl pro efekt. Po pravdě řečeno, tým v hlubinách nenašel žádné netušené zlaté poklady, "pouze" zvláštní přízračnou krásu světa, kde zdobené schodiště, olovnaté sklo v nepoškozených oknech, tepané mříže výtahu či mosazná postel jako by se teprve včera snesly do šeré říše mlčení a nazdobily se krajkovím korálů.
Ale Cameron dokáže probudit úžas nad každičkým úlomkem porcelánu, zatajit dech nad zázrakem pohanské bázně. A hlavně důmyslným prolínáním dobových fotografií avěrných modelů se záběry týchž detailů na nynějším vraku, kam dosazuje poloprůsvitné lidské postavy, vykouzlí chvějivý, dokonce strašidelný pocit neskutečna na pomezí duchařského thrilleru.
Avšak to je jen část snímku, ta filmařsky nápaditější a účinnější. Jinak si ani Cameron neodpustí běžné reportážní prvky: představování členů výpravy, malých ponorek se jmény Mir 1 a Mir 2 a použité techniky, což ocení asi jen znalci.
Naštěstí expedice dala křestní jména i dvěma sondám, které majestátní trosky Titaniku prozkoumávají a snímají, čímž je polidštila - a když pak jeden "robot" zachraňuje druhého, do publika se přelévá pocit, že jde vlastně znovu svým způsobem o život.
Dojde i na riskantní kousky výzkumníků v bouřlivých vlnách či na jejich sebedojímání, když připevňují na vrak lodi pamětní desku, nicméně nejsilnější kouzlo Tajemství Titaniku vyzařují okamžiky, kdy režisér do děleného obrazu vetkává svorně dávnou skutečnost a její dnešní výraz napůl z pohádky, napůl z říše sci-fi.
Kdy je jeho pohled očarován, naplněn posvátnou úctou jako v chrámu, kde se člověk bojí i zašeptat. Kdy v temných kotlích "zapálí" trikem oheň a z přítmí spící nádhery přízračného velikána vytahuje do popředí černobílé fotografie obětí. Díky trojrozměrné iluzi jim divák hledí zdánlivě přímo do očí - ale i bez kouzelných brýlí je tahle zkáza Titaniku působivější než její výpravný oscarový bratříček se zástupy kaskadérů.
