Nutno říci, že v Praze se na výstavu neprodávala samostatná vstupenka, takže počet lidí odpovídá celkové návštěvnosti Národního muzea v době expozice. Vedení muzea se nicméně dušuje, že na National Geographic se tehdy přišlo podívat přes 98 procent návštěvníků jejich budovy.
Těžko přitom tenhle výsledek srovnávat s uplynulými roky. Řadu let se tu na rozdíl od ciziny nejvyšší návštěvnost výstav hodnotila podle celkového počtu lidí, nikoli podle denního průměru, jenž zohledňuje délku trvání výstav. Na absolutním vrcholu tak stojí projekt Rudolf II. a Praha z roku 1997 s 230 tisíci lidí - trval ovšem tři měsíce, a National Geographic svým denním průměrem tedy jeho rekord vyrovnal. Kdyby výstavu zařadil čtrnáctideník The Art Newspaper do svého přehledu loňských nejnavštěvovanějších výstav ve světě, ocitla by se na pětatřicátém místě.
Neporovnatelné megaakce
Až za výstavou National Geographic se krčí dva obří projekty, které v Praze během loňského léta vzájemně soupeřily o diváky. Úspěšnější byla Správa Pražského hradu s akcí Deset století architektury. Během půl roku ji vidělo přes 155 tisíc lidí, přibližně 740 za den. Každý ze započítaných mohl navštívit celkem šest expozic rozptýlených po Pražském hradě. Zájemci byli prý nejvíc spokojeni s expozicí gotiky v podzemí Královského paláce, nejméně s instalací 19. století v Císařské konírně.
Další megaakce s názvem Sláva barokní Čechie, připravená pražskou Národní galerií, zaznamenala za půl roku shodně necelých 155 tisíc návštěvníků. Za úspěch srovnatelný s Deseti stoletími architektury se to však považovat nedá: galerie totiž projekt pořádala ve čtyřech objektech, vstup do každého z nich však počítala zvlášť a výsledek sečetla. Návštěvník tedy prošel několika kasami a každá ho zaznamenala jako jiného člověka. Galerie své poněkud zvláštní počty vysvětluje jako snahu neošidit žádný ze čtyř prostorů, v nichž se představila unikátní suma kulturního dědictví barokních Čech.
Vzestupy a pády fotografie
V průměrné denní návštěvnosti tak barokní Čechii předstihla například výstava fotografa Sebastiaoa Salgada v pražském Mánesu. Exkluzivní putovní soubor Exodus se k nám dostal díky Asociaci fotografů České republiky a společnosti Amadeus Prague. Na jednoho z nejlepších současných fotoreportérů se za dva měsíce přišlo podívat 36 tisíc lidí, skoro 700 za den. Salgado a National Geographic potvrdili stálý zájem tuzemských diváků o fotografické médium. Když byla expozice sedmdesáti fotografií National Geographic - dovezená agenturou Contrast - v červenci reprízovaná v Liberci, přišlo na ni deset tisíc lidí. Což je sice devětkrát míň než v Praze, ale na mimopražské poměry pořád ještě nadstandard.
Avšak snímky českých autorů už loni tak atraktivní nebyly. V roce 2000 expozici Akt v české fotografii na Hradě vidělo 42 500 lidí a stejný počet zašel do uměleckoprůmyslového muzea na raného Františka Drtikola. Loni nejvíc lidí opět přišlo na průřez českým fotografickým aktem - Muzeum umění v Olomouci jich při repríze pražské akce během čtyř měsíců zaznamenalo téměř 22 tisíc, což je denní průměr 182 návštěvníků. Tenhle výsledek ještě převýšil Ďábel v nás fotografa Jana Šibíka v pražském Obecním domě, který za měsíc dosáhl skoro pěti tisíc lidí, přibližně 230 za den.
Zklamáním v tomto světle skončily další zásadní fotografické výstavy, v Praze shodně trvající po dva měsíce: retrospektivu Emily Medkové vidělo v Galerii hlavního města Prahy osm tisíc lidí, Drtikolova žáka Jaroslava Rösslera v Umprum 8500 a Karla Cudlína na Hradě dokonce jen tři tisícovky lidí. O něco lépe dopadl Josef Sudek v Moravské galerii v Brně s šesti tisíci návštěvníků, naopak totálně ve stejné galerii propadl projekt Fotografie jako umění v Československu z let 1959-1968, na který denně přišlo 37 lidí.
Selhala moderna i současnost
V roce 2000 žebříčku vévodila česká výtvarná avantgarda s retrospektivou malířky Toyen (67 tisíc za více než tři měsíce). Ani současnému umění se předloni nevedlo špatně - do pražského Rudolfina zašlo na hrátky Petra Nikla během šesti týdnů 33 tisíc návštěvníků. Loňský rok byl proti tomu na návštěvnost moderny i současného umění skoupý. Například všechny výstavy Rudolfina dohromady přilákaly jen 57 500 milců současného umění; 33 tisíc z nich přitom pobrala kontroverzně se tvářící výstava I.N.R.I. Francouzů Serge Bramlyho a Bettiny Rheims, jež trvala dvakrát déle než Nikl.
Mizivou návštěvnost měly i výstavy pražského Veletržního paláce. Jeho stálá expozice moderního a současného umění sice drží stabilní průměr kolem 10 tisíc lidí měsíčně, v budově však loni chyběl podobný tahák, jakým byla v roce 2000 třeba výstava sbírky Vincence Kramáře. Tehdy na ni za čtyři měsíce přišlo 45 tisíc lidí. Loni jejich retrospektivu Adrieny Šimotové - o níž referoval i prestižní americký měsíčník Artforum - za půl roku vyhledalo necelých 14 tisíc diváků, tedy 75 denně. Ani na unikátní sbírku Jiřího Koláře se do Veletržního paláce moc nechodilo; během tří a půl měsíce na ni zašlo necelých 16 tisíc návštěvníků. Reputaci budově napravila až výstava Andyho Warhola; ta ovšem začala až na samém sklonku roku a patří až do přehledu za letošek.
Olomoucké trumfy
Dobře se loni vedlo výstavám architektury. Vedle už zmiňovaných Deseti století architektury to byly dva projekty pražského Obecního domu. Dva měsíce trvající výstava fenomenálního Američana Franka Lloyda Wrighta převzatá z německého Vitra Design Muzeum se skoro 25 tisíci návštěvníků a o měsíc déle trvající objevná retrospektiva českého modernisty Jana Kotěry s 16 a půl tisíci diváků.
Mimopražským výstavním akcím dominovaly expozice Muzea umění v Olomouci. Ještě úspěšnější než zmíněný fotografický akt tu byla expozice výsledku restaurování sloupu Nejsvětější Trojice; za necelé dva měsíce ji vidělo 21 tisíc lidí, to jest 420 denně. K nebývalému zájmu Olomoučanů jistě přispělo zařazení sloupu do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Ve stejném muzeu se loni dařilo i výstavě nábytku vzniklého ve firmě Thonet. Za čtyři měsíce na ni přišlo 22 tisíc návštěvníků. Což jsou čísla srovnatelná s pražskými poměry.
Těžko přitom tenhle výsledek srovnávat s uplynulými roky. Řadu let se tu na rozdíl od ciziny nejvyšší návštěvnost výstav hodnotila podle celkového počtu lidí, nikoli podle denního průměru, jenž zohledňuje délku trvání výstav. Na absolutním vrcholu tak stojí projekt Rudolf II. a Praha z roku 1997 s 230 tisíci lidí - trval ovšem tři měsíce, a National Geographic svým denním průměrem tedy jeho rekord vyrovnal. Kdyby výstavu zařadil čtrnáctideník The Art Newspaper do svého přehledu loňských nejnavštěvovanějších výstav ve světě, ocitla by se na pětatřicátém místě.
Neporovnatelné megaakce
Až za výstavou National Geographic se krčí dva obří projekty, které v Praze během loňského léta vzájemně soupeřily o diváky. Úspěšnější byla Správa Pražského hradu s akcí Deset století architektury. Během půl roku ji vidělo přes 155 tisíc lidí, přibližně 740 za den. Každý ze započítaných mohl navštívit celkem šest expozic rozptýlených po Pražském hradě. Zájemci byli prý nejvíc spokojeni s expozicí gotiky v podzemí Královského paláce, nejméně s instalací 19. století v Císařské konírně.
Další megaakce s názvem Sláva barokní Čechie, připravená pražskou Národní galerií, zaznamenala za půl roku shodně necelých 155 tisíc návštěvníků. Za úspěch srovnatelný s Deseti stoletími architektury se to však považovat nedá: galerie totiž projekt pořádala ve čtyřech objektech, vstup do každého z nich však počítala zvlášť a výsledek sečetla. Návštěvník tedy prošel několika kasami a každá ho zaznamenala jako jiného člověka. Galerie své poněkud zvláštní počty vysvětluje jako snahu neošidit žádný ze čtyř prostorů, v nichž se představila unikátní suma kulturního dědictví barokních Čech.
Vzestupy a pády fotografie
V průměrné denní návštěvnosti tak barokní Čechii předstihla například výstava fotografa Sebastiaoa Salgada v pražském Mánesu. Exkluzivní putovní soubor Exodus se k nám dostal díky Asociaci fotografů České republiky a společnosti Amadeus Prague. Na jednoho z nejlepších současných fotoreportérů se za dva měsíce přišlo podívat 36 tisíc lidí, skoro 700 za den. Salgado a National Geographic potvrdili stálý zájem tuzemských diváků o fotografické médium. Když byla expozice sedmdesáti fotografií National Geographic - dovezená agenturou Contrast - v červenci reprízovaná v Liberci, přišlo na ni deset tisíc lidí. Což je sice devětkrát míň než v Praze, ale na mimopražské poměry pořád ještě nadstandard.
Avšak snímky českých autorů už loni tak atraktivní nebyly. V roce 2000 expozici Akt v české fotografii na Hradě vidělo 42 500 lidí a stejný počet zašel do uměleckoprůmyslového muzea na raného Františka Drtikola. Loni nejvíc lidí opět přišlo na průřez českým fotografickým aktem - Muzeum umění v Olomouci jich při repríze pražské akce během čtyř měsíců zaznamenalo téměř 22 tisíc, což je denní průměr 182 návštěvníků. Tenhle výsledek ještě převýšil Ďábel v nás fotografa Jana Šibíka v pražském Obecním domě, který za měsíc dosáhl skoro pěti tisíc lidí, přibližně 230 za den.
Zklamáním v tomto světle skončily další zásadní fotografické výstavy, v Praze shodně trvající po dva měsíce: retrospektivu Emily Medkové vidělo v Galerii hlavního města Prahy osm tisíc lidí, Drtikolova žáka Jaroslava Rösslera v Umprum 8500 a Karla Cudlína na Hradě dokonce jen tři tisícovky lidí. O něco lépe dopadl Josef Sudek v Moravské galerii v Brně s šesti tisíci návštěvníků, naopak totálně ve stejné galerii propadl projekt Fotografie jako umění v Československu z let 1959-1968, na který denně přišlo 37 lidí.
Selhala moderna i současnost
V roce 2000 žebříčku vévodila česká výtvarná avantgarda s retrospektivou malířky Toyen (67 tisíc za více než tři měsíce). Ani současnému umění se předloni nevedlo špatně - do pražského Rudolfina zašlo na hrátky Petra Nikla během šesti týdnů 33 tisíc návštěvníků. Loňský rok byl proti tomu na návštěvnost moderny i současného umění skoupý. Například všechny výstavy Rudolfina dohromady přilákaly jen 57 500 milců současného umění; 33 tisíc z nich přitom pobrala kontroverzně se tvářící výstava I.N.R.I. Francouzů Serge Bramlyho a Bettiny Rheims, jež trvala dvakrát déle než Nikl.
Mizivou návštěvnost měly i výstavy pražského Veletržního paláce. Jeho stálá expozice moderního a současného umění sice drží stabilní průměr kolem 10 tisíc lidí měsíčně, v budově však loni chyběl podobný tahák, jakým byla v roce 2000 třeba výstava sbírky Vincence Kramáře. Tehdy na ni za čtyři měsíce přišlo 45 tisíc lidí. Loni jejich retrospektivu Adrieny Šimotové - o níž referoval i prestižní americký měsíčník Artforum - za půl roku vyhledalo necelých 14 tisíc diváků, tedy 75 denně. Ani na unikátní sbírku Jiřího Koláře se do Veletržního paláce moc nechodilo; během tří a půl měsíce na ni zašlo necelých 16 tisíc návštěvníků. Reputaci budově napravila až výstava Andyho Warhola; ta ovšem začala až na samém sklonku roku a patří až do přehledu za letošek.
Olomoucké trumfy
Dobře se loni vedlo výstavám architektury. Vedle už zmiňovaných Deseti století architektury to byly dva projekty pražského Obecního domu. Dva měsíce trvající výstava fenomenálního Američana Franka Lloyda Wrighta převzatá z německého Vitra Design Muzeum se skoro 25 tisíci návštěvníků a o měsíc déle trvající objevná retrospektiva českého modernisty Jana Kotěry s 16 a půl tisíci diváků.
Mimopražským výstavním akcím dominovaly expozice Muzea umění v Olomouci. Ještě úspěšnější než zmíněný fotografický akt tu byla expozice výsledku restaurování sloupu Nejsvětější Trojice; za necelé dva měsíce ji vidělo 21 tisíc lidí, to jest 420 denně. K nebývalému zájmu Olomoučanů jistě přispělo zařazení sloupu do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Ve stejném muzeu se loni dařilo i výstavě nábytku vzniklého ve firmě Thonet. Za čtyři měsíce na ni přišlo 22 tisíc návštěvníků. Což jsou čísla srovnatelná s pražskými poměry.
 Zvířata a přírodní divy nasnímané fotografy pro časopis National Geographic vyvolaly v Národním muzeu nebývalý zájem diváků. |
