Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Královnou první noci na Primavera Sound byla Svatá Vincentka

  14:17aktualizováno  14:17
Od zpravodaje iDNES.cz v Barceloně - Letošní ročník jednoho z nejzajímavějších hudebních festivalů v Evropě Primavera Sound v Barceloně oficiálně začal jako všechny předchozí už začátkem týdne v klubech, hlavní dění ale bylo odstartováno ve čtvrtek večer.

Primavera Sound 2014: St. Vincent | foto: Dani Canto/Primavera Sound

V Barceloně se žije typicky středomořským způsobem života, a to i ve dnech jako jsou tyto, tedy takových, které počasím připomínají spíš Londýn, domácí obyvatelé si od pouličních prodejců kupují deštníky, protože s něčím takovým obvykle do styku nepřicházejí, navlékají na sebe netušené vrstvy oděvu (je přece "jenom" sedmnáct stupňů), ale i zahraniční návštěvníci se diví, jak v jindy slunném přímořském letovisku může být na konci května ošklivo.

Fotogalerie

Kvalitu festivalu ale samozřejmě počasí ohrozit nemůže. Letos Primavera poněkud proházela rozložení scén, zatím se ale zdá, že k dobru věci. O výhled z pódií na širé moře, blikající maják a na okolo projíždějící parníky muzikanti nepřišli. Celkem je scén dvanáct, a z nich přesně polovina de facto hlavních, tedy takových, na jakých hrají takzvaná "velká jména".

I když samozřejmě, jak ví dnes už celý svět (protože Primavera se za poslední léta vlastní pílí dostala do skutečné první ligy světového festivalového dění), být právě zde "velkým jménem" neznamená, že hrajete pop, rockový mainstream nebo jste zlatem ověšený raper. Primavera si stále zachovává alternativní auru a mnozí z těch, kteří zde hrají v hlavních časech, jsou sice světově proslulí, ale zároveň patří k žhavé indie současnosti nebo k tzv. kultovním ikonám.

První den v součásti bývalého olympijského komplexu Parc del Fórum byl z tohoto hlediska přímo čítankovou ukázkou toho, "o čem" Primavera Sound je. A taky potvrdil, že ti nejslavnější, kteří přilákají nejvíc lidí, zdaleka nemusejí být nejlepší.

Bez dynamiky

Primavera Sound 2014: Queens Of The Stone Age

Primavera Sound 2014: Queens Of The Stone Age

Jako by klíčovým slovem čtvrtka v Barceloně byla dynamika. Tedy cosi v hudbě dost těžko popsatelného, ale o to citelnějšího. Zvláště když se toho nedostává. To, že ji postrádala třeba kapela mírně extravagantních dívek Warpaint a utápěla se ve snivém kytarovém popu, který možná zní příjemně z desky, ale živě udrží pozornost tak deset minut, není divu. Víc to překvapí u dvou nejznámějších čtvrtečních kapel.

Queens Of The Stone Age přivezli repertoár z posledního výborného alba Like Clockwork. Jejich "indie-metalo-pop" je samozřejmě nápaditý, stavebně členitý a jak žiletka ostré kytary se zařezávají pod kůži. Chybí ale výrazová členitost a právě ona zmíněná dynamika, díky níž by vynikly jednotlivé pasáže jejich spíše hudebních staveb než běžných písniček. Roli v dojmu z vystoupení ovšem sehrál i na zdejší poměry kupodivu dost špatný zvuk.

Primavera Sound 2014: Arcade Fire

Primavera Sound 2014: Arcade Fire

A další řekněme "mainstreamové" hvězdy dne, Arcade Fire. Jiná hudba, ale podobný případ. Ke cti kapely je třeba přičíst, že početný ansámbl na pódiu je zaranžován (a tentokrát byl i nazvučen) tak dobře, že z pódia jde skutečně to, co má, žádná koule nebo nepříjemné hluky, ale dlouhé v podstatě taneční plochy dusajícího rytmu stejného tempa - opět - bez dynamiky překrývají to zajímavé, co jinak na Arcade Fire je, melodie a zajímavé party živých nástrojů.

Vrcholy

A od koho by se mohly dvě zmíněné kapely dynamice učit? Rozhodně od legendárních holandských postpunkerů The Ex, kteří odehráli fantastické vystoupení. Když už občas koncertují v Česku, je to typická klubovka pro fajnšmekry, v Barceloně stáli na jednom z hlavních pódií a jejich svéráznému rocku, plnému úletů, zvratů, protichůdných kytarových partů a bláznivých riffů to moc slušelo.

Anebo od Shellac. Kapela jedné z největších producentských osobností světa Stevea Albiniho (mj. Nirvana: In Utero) je klasicky obsazené rockové trio, a staví nejen na syrové Albiniho kytaře, ale především právě na dynamických zvratech "od nuly do sta". Albini vypadá na pódiu jako setsakra zlý muž, ale v jeho hudbě je spousta nadhledu a muzikantských fórů. Nikoli vtipů.

A když už je řeč o dynamice. Zmrtvýchvstalá kapela Neutral Milk Hotel přivezla svoje netypické, ujeté písničkářství v roli kultovní legendy, ke které se odkazují třeba právě Arcade Fire. Jejich vystoupení bylo hodně neučesané, chvílemi chaotické, ale šlo o chaos jaksi řízený a evidentně cílený. Kapela si s písničkovým modelem pohrává skoro až beatlovsky a zjevně se dobře baví. Často ale tlačí na pilu víc, než je zdrávo, a přechází do zbytečně ostentativní bizarnosti.

Primavera Sound 2014: St. Vincent

Primavera Sound 2014: St. Vincent

Čistý zásah dynamiky, spojené s kvalitou, originalitou a dalšími "nej" ovšem přišel od dámy. Americká zpěvačka a kytaristka St. Vincent (zdůrazněme, že se jedná o skutečnou kytaristku, tedy nikoli dámu, která používá tento nástroj jen jako módní doplněk) se svým futuristickým popem, jehož kořeny lze v evropském kontextu najít v německém krautrocku, uchvátila nejen svou hudbou, ale také svéráznou polodivadelní a přitom minimalistickou show.

Její robotické cupitání na vysokých jehlových podpatcích během hry na šíleně zkreslenou kytaru, které si vychutnávali i kameramani, snímající záběry pro velkoplošnou projekci na stranách pódia, bylo nejzábavnějším okamžikem prvního dne festivalu.

Provokatér a kuchař

A jak jsme si řekli, na Primavera Sound mají své místo i skutečné legendy. Jedna z nich už v podvečer na jediné kryté scéně v plném sále pro nějaké dva tisíce lidí de facto festival otevírala: britský svérázný hudebník a zpěvák Julian Cope, podobně nezařaditelná a extravagantní figura jako třeba David Bowie. Vystoupil jen s akustickou kytarou, vymóděn napůl jako hippie, napůl vojenský důstojník, a příjemně odehrál průřez svými starými i novými, občas (politicky i sexuálně) velmi provokativními písněmi.

Primavera Sound 2014: Charles Bradley

Primavera Sound 2014: Charles Bradley

Večer naopak pro mnohé skončil hluboko popůlnočním koncertem Charlese Bradleyho. Černý americký soulman sice není hudební legendou v pravém slova smyslu, první album vydal v roce 2011, ale je mu 65 let a jeho život si v ničem nezadá s románem - byl bezdomovcem, kuchařem i tesařem, léta imitoval po klubech Jamese Browna, až si jej všiml producent Tom Brenneck a udělal z něj - a z jeho příběhu, vepsaného v písních - hvězdu velkých pódií.

Vystoupení Charlese Bradleyho (který bude i hostem letošních Colours of OStrava) bylo velmi emotivní. Dá se vznést oprávněná námitka, že jeho písně, které většinou píše společně se svým producentem, nejsou hudebně tak výrazné jako klasické soulové hity, a že ani jeho zpěv není příliš tvárný, ale Bradleyho skutečné srdce na dlani a příběhy obsažené v textech z něj dělají naprosto autentickou osobnost, které je dobré naslouchat.

Pátek v Barceloně bude patrně v režii setrvalých přeháněk. Mezi hlavní jména na festivalu patří Pixies či The National, atmosféru 90. let připomenou Slowdive, každý na jiném místě a v jiném čase se v areálu protnou bývalí členové Sonic Youth Kim Gordon a Lee Ranaldo se svými současnými projekty, pozici velké legendy bude hájit neworleanský voodoo čaroděj Dr. John a Mick Harvey bude zpívat své slavné coververze Serge Gainsbourga. A k tomu desítky dalších, zhusta zatím "bezejmenných".

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.