Günter Grass

Günter Grass - Günter Grass | foto: Profimedia.cz

Příliš pozdní přiznání Güntera Grasse

  • 1
Příběh autora, který vynášel ostré soudy, a teď ho ostře soudí jiní. Zazlívají mu, že se ke svému působení u zbraní SS postavil čelem příliš pozdě.

Proč právě teď? uvažuje v próze Jako rak novinář Paul Pokriefka, odmítající zvednout pokličku nad rodinnou minulostí, jež souvisela s potopenou německou lodí Wilhelm Gustloff na sklonku války. Léta čekání si zdůvodňuje větou: "Protože pravda potřebuje sotva víc než tři řádky..."

Úvodní pasáž z předposlední knihy německého spisovatele Güntera Grasse (1927) může dnes působit až nechtěně aktuálně. Nositel Nobelovy ceny za literaturu více než po šedesáti letech od konce války přiznal, že v sedmnácti letech byl povolán jako dobrovolník ke zbraním SS.

Uvedl, že až do svého zranění 20. dubna 1945 a následného zajetí ani jednou nevystřelil. Ironií osudu to byla právě 10. tanková divize Frundsberg, u které Grass sloužil, jež prý měla z Berlína osvobodit Hitlera.

Prolhané příběhy
Grass o své minulosti promluvil krátce před vydáním pamětí Loupání cibule (Beim Häuten der Zwiebel), jimž se dlouho vzpíral. Ještě roku 2001 v diskusi se studenty jejich sepsání otevřeně odmítl: "Určitě ne. Protože bych si hned na začátku začal vymýšlet; byl by to ryze prolhaný příběh."

Svou pravdou Grass nyní způsobil "globální šok", "historickou pointu, kterou by nevymyslel žádný romanopisec". Ne pro to, co bylo a co je v útlém věku a masové euforii omluvitelné i pochopitelné, ale pro příliš dlouhé mlčení. Z prvních reakcí se zdá, že pro mnohé utrpělo Grassovo postavení "morální a politické instance", která energicky zasahovala do každodenní německé politiky stejně jako do debat o historii, jazyku i národním svědomí.

Spisovatel ve svých dílech posedlý detaily na jeden detail svého života pozapomněl. "... ten velký poválečný příběh Němců o vině a studu, galerie provinilých, vtažených a souputníků, nyní - neboť je to snad konec -končí s Günterem Grassem a jeho přiznáním," napsal list Frankfurter Allgemeine Zeitung, který šokující informaci přinesl jako první.

V přehlídce povzbudivých i hysterických reakcí se hovoří o geniálním reklamním tahu i o vydírání, o vrácení cen i čestných poct, přehodnocování děl. K "případu Grass" se vyjadřují historici, spisovatelé, filozofové, teologové, politici i bývalí vězňové. Lehce se zapomíná na zásluhy: jak Grass podporoval německopolské vztahy, protestoval v roce 1968 proti okupaci Československa a pomáhal disidentům.

Byl to on, kdo roku 2002 novelou Jako rak pohřbil tabu, které kázalo zapomenout na německé utrpení. Potlačováním svých bolestí nahráváme ultrapravicovým radikálům, varoval Grass. O to přičinlivěji se připomínají ostrá politická slova - a nebylo jich málo - o Konradu Adenaurovi, lžích a "katolickém zápachu" či výrok, že proti znovusjednocení Německa mluví Osvětim.

Víra bez otázek
Jedním z mála, kdo odmítl soudit, byl Grassovi jinak nepříliš nakloněný literární papež Marcel Reich-Ranicki, který pro obálku týdeníku Spiegel před jedenácti lety roztrhal Grassův román Širé pole. Nebyl ostatně první - roku 1959 ztrhal kritik Frankfurter Allgemeine Zeitung Grassovo nejslavnější a podle mnohých již nikdy nepřekonané dílo Plechový bubínek.

Nutno podotknout, že Grass ze sebe nikdy nedělal zaníceného antifašistu. Při různých příležitostech na sebe to nejpalčivější řekl: že se stydí za mladické nadšení, s nímž ve čtrnácti letech vstoupil do Hitlerjugend, a že až do posledních dnů věřil v Hitlerovo vítězství a tajnou zbraň, která změní průběh války.

"V uzavřené ideologii existovala jen víra ve spravedlivou válku; vše ostatní bylo potlačeno. Nevyvstávaly otázky, ačkoli každý věděl, že v sousedství je koncentrační tábor," řekl Grass v roce 2001. Před třemi lety pak podotkl, že zpětně sám sebe chápe jako "úplně cizí osobu, jejíž jednání si nedokáže objasnit".

Hašteřivé století
I ve své nobelovské řeči roku 1999 zmínil trýznivé výčitky: proč se jako kluk neptal, když ze dne na den zmizel maminčin oblíbený bratranec? Pracoval na poště a při útoku nacistické domobrany byl popraven. Ze suti poválečných let, kdy se vyučil kameníkem a studoval na uměleckých akademiích, kreslil, psal "lehkonohé" verše i "skurilní" jednoaktovky, nicméně Grass křehkého poštovního tajemníka Jana Bronského vytáhl, aby ho ve svém prvním románu Plechový bubínek nakonec ponechal jeho ubohému osudu.

Bronskému tu připadá zvláštní, groteskní úloha - zemře přičiněním svého domnělého syna, zakrslého skřeta Oskara Matzeratha, tedy hlavně jeho bubnu. Mrazivý trpaslík Oskar, který ve třech letech z vlastní vůle přestane růst a nepřemýšlí v kategoriích dobra a zla, už podobně přivedl do hrobu i svou matku.

Vydání Plechového bubínku znamenalo mezinárodní úspěch, ale také kritiku, provázenou procesy proti knize, obžalobou z blasfemie a pornografie. Grassův první román nemohl vyjít ve Španělsku a Portugalsku, zprvu ani ve východním bloku, protože popsal i obsazení Grassova rodného Gdaňska sovětskou armádou. V češtině se Grassova díla poprvé objevila na konci 60. let - a pak až po revoluci.

"Poznal jsem brzy, jako relativně mladý spisovatel, že knihy mohou budit pohoršení, uvolňovat zběsilost a zášť. Co bylo připsáno vlastní zemi z lásky, četlo se jako kálení do hnízda. Od té doby platím za sporného," říkal při přebírání Nobelovy ceny autor, který svým životem i dílem neodmyslitelně vrostl do "svého" století - "kontroverzního, chaotického, hašteřivého, krutého a zbrkle postupujícího dopředu".