Už za pět dní se utká s čtveřicí dalších nominovaných včetně Scorseseho Skryté identity o titul nejlepší film roku. Ještě předtím však vejde do českých kin.
Hvězdy nerozhodují
Po dílech Amores perros/Láska je kurva a 21 gramů je to už třetí společný snímek režiséra Alejandra Gonzálese Iňárritu a scenáristy Guillerma Arriagy, Mexičanů, s nimiž točit pokládá za čest spousta hollywoodských legend.
Platí to i pro Babel, v němž hrají Brad Pitt, Cate Blanchettová či Gael García Bernal – ale hvězdy tu nerozhodují a nevyčnívají. Ostatně ze sedmi oscarových nominací má Babel dvě pro herečky vedlejších rolí, Adrianu Barrazu z Mexika a Rinko Kikuši z Japonska, a kromě japonštiny, španělštiny a angličtiny v něm zní arabština.
Babel neboli Babylon totiž odkazuje současným příběhem proplétajícím několik osudů k biblickému podobenství, podle nějž potrestal Bůh opovážlivost stavitelů slavné věže zmatením jazyků.
"A natáčení se vlastně stalo také babylonem svého druhu," vzpomíná režisér na roční putování. "Výroba se naprosto lišila od všech zvyklostí; v podstatě jsme museli natočit čtyři rozdílné filmy a propojit je, aby spolu fungovaly."
Roznětku událostí, které se dotknou lidí ze čtyř míst světa, představuje zdánlivě nevinná hra dvou pasáčků koz v marockých horách. Klukovina – kdyby nezkoušeli starou pušku a kolem zrovna neprojížděl autobus s americkými turisty. Mezi nimi sedí i Pitt s Blanchettovou coby manželé, jejichž vztah prochází krizí a kteří doma nechali dvě malé děti v péči mexické hospodyně. Jenže té se právě žení syn, takže své malé svěřence vezme bez vědomí rodičů na svatbu s sebou, přes ostře sledovanou hranici. A další nitka příběhu vede do Japonska, kde se mladičká hluchoněmá dívka po smrti matky odcizuje otci a věčně provokuje sexuální vyzývavostí.
Co nás spojuje
"V každém příběhu na sebe narážejí dva jazyky: v marocké poušti arabština s angličtinou, v Kalifornii a Mexiku angličtina se španělštinou a v Tokiu japonština a znaková řeč," vysvětluje tvůrce, jehož Babel ještě před Oscary nasbíral patnáct cen od festivalu v Cannes po Zlatý glóbus za nejlepší drama roku.
Podobenství o neschopnosti komunikace se však postupně proměnilo. "V začátcích to byl film o věcech mezi lidmi, které nás rozdělují, o psychických i těch jazykových bariérách. Ale během dlouhého natáčení jsem zjistil, že vlastně točím film o věcech, které nás spojují – o lásce a bolesti," přiznává režisér. "To, co učiní Japonce nebo Marokánce šťastným, může být naprosto odlišné, ale věci, které je učiní nešťastné, jsou ve své podstatě shodné."
Diváci se často ptají na prvky, které je šokují. Iňárittu odpovídá: "Okamžik, kdy marocký otec zjistí, že jeho syn sledoval svou nahou sestru a je to pro něj stejně či dokonce více důležité než to, že střílel na autobus, je opravdu těžko představitelný. Nic už nedává smysl. Jakmile je zničen článek řetězu, je celý řetěz nefunkční."
A o exhibici japonské dívky říká: "Když se nemůžete dotýkat slovy, přichází řeč těla."
