Hereččiny paměti, jež dopsala v roce 1975 na Maltě, poprvé vydal o dva roky později ve svém exilovém nakladatelství 68 Publishers Josef Škvorecký.
Nazval je tehdy dokumentem, který vypovídá nejen o Mandlové, ale také "o době, o hereckém prostředí, o povaze národa, o tomto divném století, v němž je nám souzeno žít".
Po změně zdejších politických poměrů vyšla čtenářsky úspěšná kniha dvakrát již počátkem 90. let.
Důvodů, proč se nyní objevuje znovu, uvádí nakladatel Petr Tychtl několik. Předně tak chce spolu s dědičkou autorských práv, hereččinou neteří Ludmilou Mandlovou-Pirillo, reagovat na různé tituly, které se na legendárním jménu jen přiživovaly a převyprávěly více či méně známá fakta hereččina života, aniž si vyžádaly od dědičky radu či svolení.
Změnily se také nároky čtenářů na knižní díla: po listopadu 1989 šlo hlavně o rychlost, nyní se žádá kvalita. A konečně v pozůstalosti i v archivech se našla řada dosud nezveřejněných podkladů a fotografií, které knihu nově obohatí.
"Navíc se nám zdálo zajímavé zařadit i rozhovory Adiny Mandlové z období jejího návratu do vlasti v roce 1991, v nichž s nadhledem hodnotí svůj život, a dopisuje tak vlastně poslední kapitolu svých memoárů," uvádí Tychtl.
Životní křižovatky mladoboleslavské rodačky tvoří strhující příběh, o nějž se zajímají i filmaři. Režisérka Irena Pavlásková o hrdince snímku, který by ráda natočila, před časem prohlásila: "Byla to žena, které samozřejmě leželi muži u nohou, ale přesně proto ji taky nenáviděli. Vynášeli ji do nebes a současně ponižovali."
Kontrasty a rychlé zvraty byly pro její dráhu typické. Adina Mandlová pocházela z dobře situované rodiny, po smrti otce však poznali i bídu. Studentku vyloučili ze školy, prošla si obdobím flámů, načas dělala sekretářku.
Na tenise poznala lidi, kteří ji dovedli k první roličce ve filmu z roku 1932 Děvčátko, neříkej ne!
Klíčovým pro její kariéru se stal Hugo Haas: byla jeho partnerkou v soukromí i před kamerou v komediích Život je pes či Ať žije nebožtík. Až po Haasově předválečné emigraci do Států hrála také s jinými, zejména s Oldřichem Novým v nesmrtelném Kristiánovi. Zdálo se, že je na vrcholu: točila až jedenáct filmů ročně, vdala se, její muž však spáchal sebevraždu a Mandlová se za své kroky během války, kdy hrála i v německém filmu, dočkala bezmála lynče.
Po osvobození ji zatkli, nesměla točit, takže si vzala Čecha s anglickým občanstvím, aby mohla žít ve Velké Británii. Tam se ještě párkrát objevila v televizi a na divadle, absolvovala další krátké manželství.
Začátkem 60. let se poprvé vrátila krátce domů, měla hostovat v Hudebním divadle v Karlíně v muzikálu Hello Dolly, ale z plánu sešlo a herečka zas odjela. Nakonec zakotvila po boku Bena Pearsona, s nímž přesídlila na Maltu. Po jeho smrti navštívila vlast znovu a v sanatoriu na Dobříši zemřela. V jejích posledních rozhovorech se opakují dvě klíčová slova: smíření a samota.
