Debutující režisérka Marta Nováková svůj film popisuje jako drama "o lásce, životě a smrti. O vůli přežít a o schopnosti porozumění mezi lidmi, kterým pro to scházejí předpoklady".
Syrový film odkazující se na Tarkovského Stalkera nebo Schormovo podobenství Den sedmý, osmá noc vznikal řadu let. Jen scénář pod pedagogickým vedením Karla Kachyni si vyžádal dva roky práce.
Několik měsíců zabralo natáčení, na němž celý štáb pracoval zadarmo. A nakonec dva roky trvalo, než se podařilo sehnat dost peněz na přepis z digitálního záznamu na filmový pás a samotná výroba pěti kopií, aby snímek mohl být zařazen do distribuce.
Pohublý a s mrtvými zajíci
Titulní postava Marty byla od počátku psána na tělo Petře Špalkové. Role otce se zhostil člen činohry Národního divadla Jan Novotný a jako Marek se představí jeho bývalý žák, absolvent konzervatoře Vojtěch Štěpánek.
"Už během první čtené zkoušky padl ze strany autorky a režisérky požadavek, abych trochu zhubnul. Moje účast na tomhle projektu mě stála dvanáct kilo," říká Štěpánek. Tím ale jeho útrapy zdaleka nekončí.
"Moje role je sedmnáctiletý Marek, kluk, co žije uprostřed lesa se svým chromým otcem. Skrývá se před válkou, aby nemusel narukovat a žije z toho, co les dá. Rychle jsem se smířil s tím, že jsem se každý den vláčel lesem s několika mrtvými, zatuchlými, tlejícími zajíci v batohu," vzpomíná Vojtěch Štěpánek.
Nakonec si před kamerou vyzkoušel, jaké je to podříznout a vyvrhnout srnu. "Měl jsem ruce po lokty tmavě rudé krví. Nikomu nepřeji zažít ten pocit protáhnout se rukou kolem žaludku, nahmatat jícen a škubnout…"
Překonat strach z výšek
Nakonec musel mladý herec podstoupit mnohem těžší zkoušku odvahy. V jedné scéně se má Marek vyšplhat na vrcholek stromu a rozhlédnout se po krajině. Nemusel sice lézt na strom, ale i tak musel překonat hrůzu z výšek.
"Přijela plošina a vezla mě vzhůru. Dokud stoupáte a máte kolem sebe stromy, máte pocit, že je to Matějská pouť. Máte po ruce pevné věci, kterých se v případě nebezpečí můžete chytit. Ale když vystoupáte tak čtyři metry na špičky okolních smrků, zachvátí vás tichá panika," říká Štěpánek.
"Plošina byla vytažená na své maximum pětadvaceti metrů a přiblížila se k úzké špičce stromu, která se před námi zvolna klimbala. Slyšel jsem, jak dole obsluha plošiny říká do vysílačky: 'Jestli se tam bude vrtět, překlopí se to s ním někam do lesa...' Já nemohl hrůzou ani mluvit," říká.
Stačil jediný špatný pohyb a z natáčení by se stala tragédie. Tváří v tvář panické hrůze herce nakonec štáb trochu slevil ze svých požadavků. Už nebylo třeba, aby herec přeskočil z plošiny na vršek stromu a tam se chytil, ale opentlili plošinu smrkovím tak, aby to na kameře vypadalo, že sedí na stromě.
"Kameraman pak s kamerou v zubech doslova vyběhl na špičku smrku, kde se pohodlně usadil a čekal, až se přiblížím, připoutaný k plošině. Takhle jsme spolu nahoře strávili tak čtvrt hodiny."
