Konkrétně šlo o Cenu Alfreda Bauera určenou snímku, který „otevírá filmovému umění nové perspektivy“. V tomto ohledu trofej sedí: ač snímek vypráví dosti průhlednou detektivku se silným kazatelským tónem, svou formou je rozkročen nad žánrovými hranicemi a režisérka ji buduje rafinovaně.
Výstřední důchodkyně z osady v Kladské kotlině na polsko-českém pohraničí, kolem níž se děj točí, připomíná postavy z děl Tomáše Vorla. Šedovlasá divoženka, pro většinu obyvatel „praštěná bába“, která zarytě udává místní pytláky, má spasitelský komplex vůči všem slabým, od zvířat po lidi.
Ale když se krvavá lovecká sezona přenese z kanců a zajíců na myslivce, k jejichž mrtvolám vedou právě a pouze stopy zvěře, dostane vesnická balada nádech zvláštního mystéria.
Bohužel nezůstane jen u něho, film přebírá také klišé mravních kategorií: zlí nejen loví, ale také pijí, smilní, vydírají a projevují aroganci moci, zatímco hodní jsou tiší, bezbranní a zpravidla nepotřebují k životu maso.
S některými postavami přichází náznak humoru, což je případ Miroslava Krobota, jehož entomolog dokáže pálení větví se zárodky brouků nazvat holocaustem, ovšem postupně se ekologický fanatismus zbavuje nadsázky a dostává se mu až přepjatého morálního ospravedlnění.
Ve zkratce by se film Přes kosti mrtvých dal nazvat zajímavou ilustrací úsloví „násilí plodí násilí“, protože od nastražených ok vede až k jasné válce. Ovšem bere to oklikou přes vizionářské výjevy, z nichž hrdinka s astrologickými sklony vyvolává minulost svých přátel, a to je cesta, kterou asi každý divák nepřijme.
