Různá zákoutí renesančního Norimberku, provedená do detailu, se před diváky objevovala po každém rozhrnutí opony. Domy, dláždění, interiér ševcovské dílny a nakonec louka před hradbami. Režisér Otto Schenk ponechal Wagnerově jediné komické opeře původní význam: inscenuje ji jako příběh z časů vzmáhajícího se měšťanstva a řemeslnických cechů, které podle přísných pravidel pěstovaly i pěvecké umění, a do nichž se zvenčí nedalo jen tak proniknout.
Rytíři Waltheru von Stolzingovi se to podaří jen s pomocí lidového myslitele, ševce Hanse Sachse. Nakonec si vyzpívá uznání i ruku zlatníkovy dcery Evy. Smysl života, ale i umění jsou obecně platná témata této opery, psané v době, kdy se přibližovalo sjednocení německých států.
Richard Wagner: Mistři pěvci norimberštíKinopřenos z Metropolitní opery 13.prosince 2014 |
Schenkovy dekorativní oživlé obrazy, v nichž hraje doslova každý kámen, jistě nelze považovat za univerzální recept. Inscenovat se dá i pomocí náznaků a symbolů, a proto by se tato realistická konstrukce jistě dala přirovnat k Disneylandu. Ale je pevnější a solidnější než různé pseudointelektuální dekonstrukce, roubující na tuto operu tragédie dvacátého století, které ale není schopna vyprávět.
Komedie je vážná věc
V Schenkově inscenaci se divák aspoň může soustředit na jednotlivé figurky a vztahy mezi nimi, potažmo na hudbu. Ostatně Wagner patří k parádním autorům orchestru, jenž řídil James Levine. Nicméně králem sobotního přenosu byl německý barytonista Michael Volle v roli Hanse Sachse. Z jeho projevu vyzařovala autorita, síla a intenzita, každé slovo bylo srozumitelné a mělo svou váhu. Další německý barytonista, Johannes Martin Kränzle, stvořil uměřenými, leč výstižnými prostředky do sebe zahleděného nadutce Beckmessera, jenž se rovněž uchází o Evu. Komedie je zkrátka nejzábavnější tehdy, bere-li se vážně.
Také role dalších „mistrů“ byly dobře obsazeny, skvělý byl i tenorista Paul Appleby jako Sachsův učedník David. Naproti tomu sopranistka Annette Daschová jako Eva sice upoutala opticky i herecky, ale její hlas působil unaveně a napjatě. Právě opačný problém představoval tenorista Johan Botha coby Walther. Zpíval s nekonečným dechem, lehkostí a jasem, ale jeho korpulentní figura a úsměvné pokusy o herectví se v realistické inscenaci vyjímaly značně nerealisticky.
