Zajímavé je i to, jak byla socha objevena. Dlouhá léta totiž byla všem na očích, aniž si jí kdo všiml. Od roku 1844 stála na sloupu na hlavním těšínském náměstí. Teprve při restaurování v roce 2000, poté, co byla zbavena dvaatřiceti vrstev barevných nátěrů, vyšlo najevo, že nejde o dílo z 19. století, ale o gotickou sochu.
Polská odbornice Irena Kwaśny upozornila na podobnost Mariiny tváře s bystami umístěnými v triforiu katedrály sv. Víta. Parléřovskou atribuci následně potvrdil a zpřesnil Ivo Hlobil.
Předpokládá, že 123 cm vysoká pískovcová socha Madony s Ježíškem byla vytvořena pražskou svatovítskou hutí na objednávku těšínského knížete Přemka I., jenž byl předním dvořanem a diplomatem Karla IV.
Spolu s Těšínskou madonou se na výstavu podařilo z Polska zapůjčit ještě kamennou Madonu z kostela sv. Máří Magdalény ve Vratislavi a dřevěnou Madonu s vrabcem z farního kostela v Kladsku. Zvláště druhá jmenovaná je mimořádným dílem. Za jejího autora bývá tradičně označován sám Petr Parléř.
Tato trojice je doplněna odlitky byst z triforia, několika parléřovskými sochami z domácích sbírek a Michelskou madonou, reprezentující starší stylovou polohu gotického sochařství.
Spojit Těšínskou madonu přímo s osobou Petra Parléře nelze. Vzhledem k stylu práce katedrálních hutí však beztak nemá příliš smysl snažit se o určení individuálního autorství.
Její příbuznost se sochami v katedrále sv. Víta je však jednoznačná. O podobnosti Mariiny tváře s portréty Karlových manželek se může přesvědčit každý osobně.
Těšínská madona je tak jedinou kamennou madonou vzešlou z pražské svatovítské huti, jež se zachovala až do dnešních dnů. Či alespoň jedinou dnes známou. Koneckonců její nález je důkazem, že i na poli středověkého umění se stále můžeme dočkat mnoha překvapení.
|
Těšínská madona a vzácné sochy z huti Petra Parléře |
 Těšínská madona |
