Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Překladatelství. Špatně placené umělecké řemeslo

  7:59aktualizováno  7:59
Přestože s do češtiny převedenou zahraniční literaturou žijeme prakticky už od kolébky, asi by málokdo z nás dokázal z rukávu vysypat víc než dvě tři jména překladatelů. Přemýšleli jsme někdy nad tím, v čem vlastně spočívá jejich práce?
překládání (ilustrační snímek)

překládání (ilustrační snímek) | foto: Texas University

Jsou to umělci, nebo řemeslníci slova? A nejde jen o tuhle kardinální otázku, ale i o spoustu dalších. Jak si překladatelé vybírají, čemu budou věnovat svůj čas? Mají právo, nebo snad dokonce povinnost opravovat po autorovi případné chyby? Co všechno musí překladatel ovládat? A vůbec, dá se dneska překládáním knih uživit?

Celá spleť dotazů, na které je zajímavé zeptat se těch nejpovolanějších. Vybrali jsme tři. Rusistu Libora Dvořáka a dva anglisty-amerikanisty Richarda Podaného a Ladislava Šenkyříka. Položili jsme jim několik stejných otázek.

Čtěte v sobotu

překládání (ilustrační snímek)

O problematice překládání čtěte v příloze MF DNES Scéna

Je překladatel spolutvůrce kvality knihy? Neboli, obecněji: je překladatelství řemeslo nebo umění?
Dvořák: Já si myslím, že ano, jen by téhle představě neměl příliš podléhat. Můj bratr Milan na podobné dotazy odpovídá, že smyslem jeho práce je „služba mistrovi“. Což je jistě pravda… ale já bych k tomu ještě podotkl, že sloužit svému mistrovi musíme dle vlastního uvážení, nikoli podle striktních kánonů, které by třeba chtěl někdo předepisovat. Na druhou část otázky odpovím myšlenkou bohužel už zesnulé klasičky české překladatelské rusistiky Hanky Vrbové, k níž dospěla v jedné soukromé debatě u sklenky vína: „Tím by se člověk vůbec zabývat neměl, hlavní je dělat to pořádně. Pro mě je to nejspíše cosi jako umělecké řemeslo.“
Podaný: Je to tak řečené interpretační umění (viz též herci nebo hudebníci). Spolutvůrcovství je nepříjemně entropické, to jest je mnohem snazší se stát spolupachatelem zkázy té knihy, než naopak. Kvalitu překladatel rozhodně spolutvoří taky, ale musí si proklatě jasně uvědomovat, do jaké míry v tom může zajít; ta míra je rozsahově drobná, ale v literatuře i drobné jazykové věci spoluvytvářejí atmosféru a citovost díla. Celé to je příjemné, ale potenciálně nebezpečné.
Šenkyřík: Překladatel není spolutvůrce „kvality“ knihy, překladatel je spolutvůrce „knihy“. Neboli, jak památně v Praze pravil Michael Cunningham, s původním autorem asi tak půl na půl. A ve stejné míře jako původní autor potřebuje tedy i ono řemeslo a umění.

Libor Dvořák

Libor Dvořák

Má překladatel právo, či snad povinnost, knihu „zkvalitňovat“, je-li v ní jazykový či literární lapsus? Nebo musí „otrocky“ překládat i chyby?
Dvořák: To je věčná otázka. Jsem spíše pro opravy, ale takovéhle věci se řeší případ od případu.
Podaný: Tohle je jeden z těch případů, kdy před vámi těžko řešitelné dilema vyvstane v celé hrůze prakticky při každém konkrétním výskytu. Jednoduché řešení na to asi není. Pragmatickým způsobem, jak se na to dívat, je snad jen to, že kdekoli jde o text spíše zábavný, spotřební, triviální, komerční (je jedno, jak si to nazveme), spíš míváme k opravám sklon, zatímco pokud jde o dílo, u nějž „hrozí“, že se dostane do zlatého fondu světové literatury nebo přinejmenším někam poblíž a historici a teoretici budou chyby v něm rozebírat, měli bychom jim je tam nechat, aby neplakali.
Šenkyřík: Překladatel má povinnost sloužit původnímu autorovi, ideálně by měl přeložit knihu tak, aby v jeho kultuře rezonovala obdobným způsobem jako originál ve výchozím jazyce. Pokud by měl cítit, že má předlohu „zkvalitňovat“, tak asi neměl tu práci brát. Faktická pochybení lze samozřejmě ve prospěch původního autora napravit, ale jinak je třeba překládat ve smyslu zmíněného ideálu. „Otrocky“ pak nelze překládat nic, ani jídelní lístek.

Richard Podaný

Richard Podaný

Občas se říká, že překladatel musí umět lépe češtinu než jazyk, ze kterého překládá. Je to pravda? A závisí kvalita překladu tedy na tom, jestli je knize dán duch jazyka, do něhož je přeložena, nebo zda v ní zůstane ten původní?
Dvořák: S úvodní tezí souhlasím, protože znalost výchozího jazyka chápu jako samozřejmou. Mimochodem – zejména v překladech klasiky může být znalost jazyka originálu klidně jen pasivní (a za totality v řadě případů taky bývala). Pokud jde o toho ducha jazyka, je to skoro nejtěžší, s čím zápolíme. Předat nejen ducha jazyka předlohy, ale i ducha dejme tomu zvykové kultury příslušného prostředí, je většinou skoro nemožné, ale upřímně spět bychom k tomu měli – i když jsme si zároveň předem vědomi, že stoprocentního výsledku stejně nedosáhneme nikdy!
Podaný: Představte si, že jste vojenský šifrant. Šifru můžete rozluštit i bez znalosti reálií v nepřátelské armádě, protože při dešifraci je to nakonec jen halda znaků. Až když ji překládáte do jazyka své vlastní armády, musíte být odborníkem. Překlad je převod nejen z jednoho do jiného jazyka, ale tím pádem i do jiného kulturního prostředí. Zachovat „ducha původního jazyka“ (a navíc si nejsem jist, co to znamená, mám silné podezření, že takoví duchové odlišují až jednotlivé autory, ne celé jazyky) by znamenalo nakašlat na strukturální nutnosti cílového jazyka. (Jinak též známo jako „špatný překlad“.)
Šenkyřík: To je samozřejmě základní pravda. Sebelepší znalost výchozího jazyka z vás překladatele neudělá. Za nekvalitními překlady se mnohem častěji skrývá špatná orientace v cílovém jazyce než neobeznámenost s jazykem originálu. Především jde o slabou sečtělost v češtině. Dnešní doba navíc skýtá takové možnosti, že k tomu, aby se člověk vyhnul chybě z neznalosti, většinou stačí, aby uměl rozpoznat, že třeba nějaké jazykové konstrukci v originálu nerozumí – a to zase není tak strašně vysoká laťka. Daleko náročnější je přenést celý ten „duch“ knihy, o kterém hovoříte, nespokojit se jen s hesly ve slovníku.

Ladislav Šenkyřík

Ladislav Šenkyřík

Předpokládám, že se překládáním živíte. Kolik knih musí profesionál přeložit za rok, aby se uživil? A je být překladatelem z nejrozšířenějšího jazyka na světě z existenčního hlediska spíš výhoda nebo nevýhoda?
Podaný: Pokud je to jeho jediný zdroj příjmů a nechce nuzovat, asi by neměl umdlít před dosažením nějakých 1 500 normostran (takže pět knih, pokud se dohodneme, že průměrný rozsah knihy bývá tři sta stran). Co se týče angličtiny, nejrozšířenější jazyk samozřejmě znamená větší konkurenci, ale taky víc příležitostí. Pokud se v té konkurenci aspoň trochu slušně prosadíte, mělo by to druhé převážit.
Šenkyřík: Překládáním beletrie se uživit nelze, pokud to děláte poctivě. Já jsem nedělňátko, takže překládám téměř na plný úvazek, ale na celých sto procent mě překlad neživí. Při rozsáhlém reprezentativním celoevropském průzkumu poměrů v překladatelském řemesle před pár lety jsme skončili v mnoha ukazatelích na posledním místě. A hlavní vinu nenesou jen nízké honoráře na přehřátém knižním trhu, důležitá je i absence jakékoli podpory. Většina evropských států se snaží svoji kulturu nějak podporovat, třeba nastavením daňového systému, pro ten náš jsme podnikatelé a živnostníci. Říkávám žertem, že „díky“ tomu, že je ta práce tak špatně placená, není o ni nouze, ale je pravda, že to asi platí především, ne-li pouze, pro angličtinu, protože z jiných jazyků se překládá řádově méně, řekl bych, že často méně, než by se mělo. Myslím, že v republice není člověk, který by z jiného jazyka překládal na plný úvazek literární texty.

O překladatelích

Libor Dvořák je hlavní profesí zahraničněpolitický redaktor Českého rozhlasu, ale jinak velmi aktivní překladatel převážně ruské klasiky, který má v portfoliu zásadní knihy Dostojevského, Tolstého, Gončarova či Bulgakova. Jejich knihy podle svých slov uvádí do souladu se současnou jazykovou normou, ale také se současnými kánony českého beletristického překládání, které už překladatele striktně nenutí k tzv. věrnosti originálu. "A proč to dělat? Posloužím příkladem z poslední doby: Tarase Bulbu jsem znovu přeložil proto, že jeden můj fakultní přítel mi onehdy povídá: 'Poslyš, narazil jsem na toho Tarase a cítím, že by to byla kniha mého srdce. Jenže tomu skoro nerozumím...' Důvod byl docela jasný: překlad, který mu přišel do ruky, byl z roku 1946."

Richard Podaný je překladatel angloamerické literatury. je "dvorním" překladatelem Chucka Palahniuka a specializuje se též na komiks. O specifikách překládání komiksů říká: "Samo o sobě se od překladu beletrie příliš neliší (přirozeně až na o dost vyšší podíl dialogu). Rozdíly jsou spíš ve všem okolo: mnohem větší interakce se sazečem (lokalizace kousků textu, vypisování různých kreslených zvukových efektů, strašlivé 'scénické poznámky' typu 'tohle mi vysaďte zrcadlově, jako že je to napsané na skle z opačné strany' atd. atd.), obtížnější korektura (ledaco vám dojde až při celostním pohledu na kompozici strany), nutnost oprostit se od čistě literárního pohledu na věc a začít každé dílo brát doopravdy jako syntézu textu s obrazem."

Ladislav Šenkyřík se zabývá především současnou angloamerickou beletrií a jeho jméno známe z "galbraithovské" série J. K. Rowlingové nebo téměř ze všech tiráží významného britského prozaika Iana McEwana. Nevyhýbá se ani literatuře faktu. "Jsem 'beletrista', tedy překladatel – s prominutím – krásné literatury. Troufám si tvrdit, že i knihy esejistické či z oblasti tzv. literatury faktu, které jsem překládal, mají většinou literární přesah. Rád bych překládal více i poezii, ta však už v překladech téměř nevychází. Odhlédneme-li od toho, že jde o koníček pro volný čas, kterého moc není."

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.