Nejslavnější projekt Pink Floyd, dnes bychom řekli rockový muzikál The Wall, připomíná i knížka s fotografiemi a vzpomínkami autora Zdi Rogera Waterse, kytaristy Davida Gilmoura či karikaturisty Geralda Scarfa, která je součástí speciální "cédéčkové" edice nazvané Is There Anybody Out There? Koncertům předcházelo vydání dvojalba The Wall, které se objevilo na pultech 30. listopadu 1979 a jen v Británii si ho rychle koupil více než milion posluchačů. Amerika byla Zdí doslova uhranutá a specializované rozhlasové stanice přehrávaly titul stále dokola. Američané také poprvé spatřili koncertní podobu Zdi, která překonala vše, co bylo do té doby na rockových arénách možné.
Pódium bylo rozděleno deset metrů vysokou a pětapadesát metrů dlouhou zdí, za kterou kapela odehrála většinu představení; publikum ji uvidělo až poté, co byla stavba triumfálně zbořena. Ve vzduchu létal velký nafukovací vepř, ze země se zvedala zkarikovaná figurína učitele, diktátora a různých příšer. Laserovou střelbu a světelné efekty doplňovaly animované projekce z dílny výtvarníka Scarfa, který ilustroval obal dvojdesky The Wall.
Show byla tak technicky náročná, že ji kapela předvedla jen ve čtyřech vybraných halách a ekonomicky na ní prodělala.
Premiéra se konala 7. února 1980 v Los Angeles, poté se Zeď přesunula do newyorského Nassau Colissea. V zámoří kapela odehrála deset beznadějně vyprodaných představení, následoval Londýn, Dortmund a na závěr znovu Londýn. Zeď také ožila ve filmu režiséra Alana Parkera s Bobem Geldofem v roli vyhaslé rockové hvězdy Pinka, do které promítl Roger Waters sebe sama.
"Za Zdí stála má deziluze z rockových představení na velkých stadionech. Do konce sedmdesátých let ještě měly takové koncerty kouzlo, které však vyprchalo," vzpomíná baskytarista Waters v knížce Is There Anybody There? Uvědomil si to prý během turné na podporu alba The Animals. Když Pink Floyd hráli v Montrealu, patnáctiletý fanoušek se snažil přelézt drátěnou ohradu, která oddělovala kapelu od davu.
"Má frustrace dostoupila vrcholu.
Plivl jsem mu do obličeje. Okamžitě poté jsem byl šokován svým chováním. To, kvůli čemu jsme hráli, výměna impulsů mezi námi a publikem, se ošklivě proměnilo," tvrdí Waters. Krátce nato přišel s myšlenkou postavit zeď během koncertu Pink Floyd, ze které se odvinula idea představení. "Myslel jsem si, že to bude velký kus rockového divadla. Zeď je sice část mého příběhu, ale základní témata rezonují i v jiných lidech," míní Waters.
Člověk raději potlačuje bolestivé zkušenosti, které pak používá jako cihly ve zdi. Možná za ní nachází úkryt, avšak ve skutečnosti je za ní spíš citově uvězněn.
Waterse frustrovala ztráta otce, s níž se nevyrovnal, vzpomínky na zakyslé pedagogy i rocková kapela, ve které se cítil jako v kleci. Když psal Zeď, procházel prý očištěním. "Musel jsem dostat všechny ty věci ze sebe," říká bývalý šéf Pink Floyd považovaný v kapele za diktátora.
S filmovým projektem Zeď, který se nedávno dostal na DVD, skončila nejslavnější éra kapely Pink Floyd. Její poslední kapitolu píše trio David Gilmour, Rick Wright a Nick Mason.
Pódium bylo rozděleno deset metrů vysokou a pětapadesát metrů dlouhou zdí, za kterou kapela odehrála většinu představení; publikum ji uvidělo až poté, co byla stavba triumfálně zbořena. Ve vzduchu létal velký nafukovací vepř, ze země se zvedala zkarikovaná figurína učitele, diktátora a různých příšer. Laserovou střelbu a světelné efekty doplňovaly animované projekce z dílny výtvarníka Scarfa, který ilustroval obal dvojdesky The Wall.
Show byla tak technicky náročná, že ji kapela předvedla jen ve čtyřech vybraných halách a ekonomicky na ní prodělala.
Premiéra se konala 7. února 1980 v Los Angeles, poté se Zeď přesunula do newyorského Nassau Colissea. V zámoří kapela odehrála deset beznadějně vyprodaných představení, následoval Londýn, Dortmund a na závěr znovu Londýn. Zeď také ožila ve filmu režiséra Alana Parkera s Bobem Geldofem v roli vyhaslé rockové hvězdy Pinka, do které promítl Roger Waters sebe sama.
"Za Zdí stála má deziluze z rockových představení na velkých stadionech. Do konce sedmdesátých let ještě měly takové koncerty kouzlo, které však vyprchalo," vzpomíná baskytarista Waters v knížce Is There Anybody There? Uvědomil si to prý během turné na podporu alba The Animals. Když Pink Floyd hráli v Montrealu, patnáctiletý fanoušek se snažil přelézt drátěnou ohradu, která oddělovala kapelu od davu.
"Má frustrace dostoupila vrcholu.
Plivl jsem mu do obličeje. Okamžitě poté jsem byl šokován svým chováním. To, kvůli čemu jsme hráli, výměna impulsů mezi námi a publikem, se ošklivě proměnilo," tvrdí Waters. Krátce nato přišel s myšlenkou postavit zeď během koncertu Pink Floyd, ze které se odvinula idea představení. "Myslel jsem si, že to bude velký kus rockového divadla. Zeď je sice část mého příběhu, ale základní témata rezonují i v jiných lidech," míní Waters.
Člověk raději potlačuje bolestivé zkušenosti, které pak používá jako cihly ve zdi. Možná za ní nachází úkryt, avšak ve skutečnosti je za ní spíš citově uvězněn.
Waterse frustrovala ztráta otce, s níž se nevyrovnal, vzpomínky na zakyslé pedagogy i rocková kapela, ve které se cítil jako v kleci. Když psal Zeď, procházel prý očištěním. "Musel jsem dostat všechny ty věci ze sebe," říká bývalý šéf Pink Floyd považovaný v kapele za diktátora.
S filmovým projektem Zeď, který se nedávno dostal na DVD, skončila nejslavnější éra kapely Pink Floyd. Její poslední kapitolu píše trio David Gilmour, Rick Wright a Nick Mason.
 The Wall live, Pink Floyd 1980-81. |
 The Wall live, Pink Floyd 1980-81. |
 The Wall, Pink Floyd 1980-81, kresba. |
 Booklet CD. |
 The Wall, Pink Floyd 1980-81. |
