Ještě předtím však přišli s netypickým bilančním titulem: v srpnu vydali dvojalbum Síň slávy, sestavené z koncertních nahrávek.
Čí nápad to byl?
Kocáb: Od Radia Beat přišlo pořadí písniček, které si vybrali posluchači. Já jsem chtěl sáhnout do studiových nahrávek, ale nakonec zvítězilo mínění, že to budou koncertní snímky. Tak jsem navrhl, aby se k tomu přidala druhá deska se záznamem koncertu z roku 1999, který považuju za výborný.
Pavlíček: Důvod byl jednoduchý. Omílat Straku v hrsti by nemělo smysl, i když nejpopulárnější věci pocházejí právě z této desky.
Kocáb: Já jsem si potřeboval nechat od Michala vysvětlit, k čemu bude dobré to skřípání a tlučení falešných tónů ze starých živých nahrávek. A dodnes mi to uspokojivě nevysvětlil.
Pavlíček: Z písní je slyšet duch mladého Výběru, je to zajímavé. A tvůj hlas byl rozhodně mladší.
První deska zní jako virtuální koncert hitů z osmdesátých i devadesátých let. Ovšem seřazeny jsou tak, že vy jakoby střídavě stárnete i mládnete...
Pavlíček: Ta konfrontace je podle mě zajímavá.
Ovšem na desce zazní jen pět písní z osmdesátých let. Proč jste jich tam nedali víc?
Pavlíček: Právě tyto nahrávky byly nejlepší. Dochovalo se málo kvalitních živých snímků.
Kocáb: Spousta našich fandů asi bude nadšená, ale co tomu našemu kvíkání řeknou mladí lidé, když si to poslechnou?
Pavlíček: My jsme se kvůli tomu s Michaelem hádali.
Kocáb: Jsi jako maminka, která miluje své hrbaté děťátko.
Pavlíček: Jenže tohle hrbaté děťátko tě vyneslo tam, kde jsi dnes. Tyhle nahrávky vytvořily kult Pražského výběru. Já bych se k nim choval s úctou, i když už nezní jako současná hudba.
Kocáb: Měl bys jít rovnou do politiky, protože navrhuješ, aby se všichni chovali s velikou úctou k tvé vlastní tvorbě.
Pavlíček: Já se chci otevřeně vyrovnat s minulostí Pražského výběru. Pojďme dát na desku staré snímky a srovnávejme. Takoví jsme byli a takoví jsme nyní.
Máte reakce od mladých posluchačů na dávné nahrávky?
Pavlíček: Máme reakce na koncertech. Výběr poslouchají skalní fandové i mladí lidé. Těší mě, že se generace prolínají. Náš systém vnímání rocku je nadčasový a toho si mladí lidi všimli. Proto nás začínají sledovat intenzivněji, jako kultovní záležitost.
Proč jste vybrali jako konfrontaci s minulostí zrovna koncert z Lucerny z roku 1999?
Kocáb: Považuju ho za nejlepší.
Pavlíček: Na tom koncertu jsme chtěli vystoupit ze stínu minulosti, udělat něco nového, jiného a zároveň pokračovat.
A kdy se objeví nové věci?
Kocáb: Určitě budou nové věci. Otázka zní, kdy je uděláme. Na zkouškách vznikly dvě nebo tři pecky. Nyní rozebíráme novou tvář Výběru, nimráme se v tom. V kapele je prachšpatný způsob totální demokracie. Tím, jak je každý starý a ukecaný, vedeme nekonečné diskuse. Ale přece jenom se už něco narodilo.
Pavlíček: Výběr měl takové zimní spánky, ovšem za tu dobu se každý někam pohnul. I když si myslím, že nás stále spojuje jednotná linie, vize kvality.
Nakoplo vás živé hraní, k němuž jste se před dvěma roky vrátili, zafungovalo jako invenční motor?
Kocáb: Mě to baví. Diváci nás přijali nad očekávání dobře. Nálada je perfektní, výkon jde stále nahoru. Věk hraje paradoxně v náš prospěch. Kdekdo si uvědomuje, že takový příval energie od lidí kolem padesátky není běžná věc. Pražský výběr občas smaží pekelným způsobem.
Pavlíček: Hodně nám pomohlo, že jsme se před dvěma lety rozhodli opět pravidelně hrát. Tím se obnovil duch kapely. Sice spolu nechodíme obden na pivo, ale kapela začala normálně dýchat. Výběr mě hodně nakopl.
Kocáb: Já jsem se definitivně rozhodl, že už to budu táhnout do smrti. Dříve jsem zvažoval, co s tím, až budu starej. Budeme smažit do osmdesáti, pokud dá Bůh. Jednak při tom člověk omládne, jednak má potom fyzičku.
Pavlíček: Až se proměníš v Ropotama.
Kocáb: Co jiného by měl člověk dělat? Ti Jaggerové nám to prokopali.
