Hudebníci z Hamburku se sympaticky předvedli hned v úvodu, když českou hymnu zahráli vestoje. Jejich pojetí bylo očekáváno se zvědavostí. Zahraničním orchestrům - a moc jich dosud festival nezahajovalo - není Má vlast jistě nabízena proto, aby zněla stejně jako v podání České filharmonie, případně jiného českého orchestru.
Bedřich Smetana: Má vlastSymfonický orchestr Severoněmeckého rozhlasu dirigent Thomas Hengelbrock Pražské jaro, Smetanova síň Obecního domu, 12.května 2015 |
Právě naopak, se svými dirigenty by měly přinést něco jiného, svého, klidně provokativního. I kdyby se místo Vltavy vlévající do Labe mělo zjevit Labe ústící do Severního moře. Tak jako v Hengelbrockově podání. Zkušený dirigent si očividně dal nesmírnou práci s výrazem každého taktu. Hned ve Vyšehradu překvapil různými zvraty tempovými i dynamickými, často extrémními změnami, v nichž pak pokračoval i v dalších básních.
Drama a syrovost
Důraz na drama, vyhrocenost, vášeň i určitou syrovost ve zvuku, zdůrazněnou i menším vibratem, byl zjevný ve všech částech. Něco tak přirozeně vyniklo, jiné pasáže, třeba tančící rusalky, zase poněkud zanikaly. Zpěvnosti a lyrického kouzla bylo v této vlasti celkově vzato méně, nicméně nedá se říci, že by nebylo co poslouchat. Hengelbrockova koncepce se dá přijmout jako rozdílný pohled, ostatně když před pár lety uvedli v Berlíně Mou vlast Berlínští filharmonikové, zněla rovněž úplně jinak, ne tak „česky“ měkce, a to je vedl Jiří Bělohlávek.
Dalo by se ovšem poznamenat, že tělesa z absolutní německé špice mají ještě lepší hráče než Symfonický orchestr Severoněmeckého rozhlasu, a že se Pražské jaro mohlo pokusit získat některé z nich. Možná by pak dopad byl ještě sugestivnější.