Ten se po příjezdu netajil zdrženlivým vztahem ke sportu. „Hudebníci dobře vědí, že mne nezajímá, a proto se budou chovat řádně,“ ujišťuje. Do Prahy s orchestrem zavítal po turné v Německu, kde hráli Brahmsův Houslový koncert s Julií Fischerovou. „Chtěl jsem v Německu dělat německou hudbu, protože po nás vždy chtějí ruskou, jako bychom nic jiného neuměli,“ poznamenává.
Na Pražském jaru ovšem předvedou svůj kmenový repertoár, k němuž patří především díla Dmitrije Šostakoviče. Dnes zazní jeho Leningradská symfonie, kterou skladatel začal psát v nacisty obleženém městě a dokončil ji v Kujbyševě, kam byl letecky evakuován, a kde měla také 5.března 1942 světovou premiéru. Orchestr se znovu představí i zítra, kdy přednese Šostakovičovu Symfonii č.
Jedniček je spousta
K Šostakovičovi má Petrohradská filharmonie zvláštní vztah. Ve světové premiéře uvedla několik jeho symfonií. Těmirkanov si ho ještě dobře pamatuje, třebaže do funkce šéfdirigenta nastoupil roku 1988, tedy třináct let po skladatelově smrti. „Dokonce mám stále schované jeho dopisy. Na všechny odpovídal, což není obvyklé. Byl to poslední svatý člověk v Rusku,“ tvrdí.
Na Šostakovičovi se však prý těžce podepsala Stalinova hrůzovláda. „Ovládal ho věčný strach, který přetrvával, i když teror pominul. Až do konce života se bál,“ vzpomíná. Ani Těmirkanově rodině se represe nevyhnuly. Jeho otec byl za stalinských čistek popraven. „Nepopírám, že také já jsem měl strach, ale snažil jsem se za všech okolností zůstat člověkem,“ vzpomíná.
Šestasedmdesátiletý Těmirkanov je ve světě je považován za posledního zástupce staré ruské dirigentské školy. Nedostatku případných nástupců se neobává. „Když jednou houslista David Oistrach hostoval v Americe, tak mu lichotili a říkali, že je číslo jedna na světě. On jim odpověděl, že ne, že je druhý. Když se ho ptali, kdo je tedy první, podotkl, že takových je spousta. A tak je to i s dirigenty,“ dodává s úsměvem Těmirkanov.
