GLOSA: Bizarní Beethoven duněl. Hrát na klavír se ale dá i jinak

Velký orchestr zkomprimovaný do malého klavíru a podobné kuriozity uzavřely v sobotu druhý ročník Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného. Ten si dělá velké ambice, koneckonců stojí za ním „velký bratr“, přehlídka Pražské jaro. Rozhodně bylo co poslouchat, ale také o čem debatovat.

Giovanni Bellucci uzavřel Klavírní festival Rudolfa Firkušného | foto: Pražské jaro - Zdeněk Chrapek

Pozvat na závěrečný koncert italského pianistu Giovanniho Bellucciho mělo logiku. Roku 1993 totiž vyhrál soutěž Pražského jara, jejíž porotě předsedal právě Firkušný. Od té doby na festivalu nebyl.

Jako obdivovatel Franze Liszta vybral jeho transkripce jiných skladeb pro klavír, mezi nimiž jsou i Beethovenovy symfonie. Kdysi pomáhaly šířit novinky, dnes jsou už vlastně jen exhibicí. Poslouchat zkomprimovanou Symfonii č. 5 "Osudovou“ nebo části z Mozartova Requiem je bizarní zážitek, ovšem nutno uznat, že Liszt uměl vyvolat dojem, že z orchestru nic nechybí.

Bellucci se na pódiu Dvořákovy síně do skladeb doslova vrhnul, zahltil je mohutnou energií, až klavír duněl, nicméně vyvstávala otázka, zda by to nešlo i jinak, méně hlasitěji, s větším citem pro jednotlivé „nástroje“. Srovnání prakticky neexistuje, neboť tyto kusy se běžně neuvádějí.

V druhé půli však kromě Lisztových úprav Chopinových písní došlo i na slavné originály, třeba Chopinovu Etudu c moll „Revoluční“ nebo na Lisztovu Uherskou rapsodii č. 12, a tady už bylo siláctví příliš. Bellucci, jenž nakonec přidal ještě skladbu od francouzského autora Charlese-Valentina Alkana, vyrábí více zvuku než hudby. To má jistý efekt, ale jen povrchní.

Událost přišla z Berlína

To francouzský pianista Pierre-Laurent Aimard, který hrál dva dny před Belluccim, se o efekt prakticky nestará, ale tím více hudby zprostředkovává. Dobře temperovaný klavír Johanna Sebastiana Bacha, z něhož uvedl první díl, je přirozeně úplně jiný svět, v němž pianista s posluchačem putují světem jednotlivých tónin. Aimard, jenž se specializuje hlavně na soudobou hudbu, nezastírá, že původní účel této skladby byl prostě instruktivní. Monument se z ní stal až později. Aimardovo pojetí možná nepatří k nejoriginálnějším, ale určitě k nejčistším a nejukázněnějším.

Klavírní festival Rudolfa Firkušného

70 %

Pořadatel: Pražské jaro

15. - 22.11. 2014

Vkusný, korektní, promyšlený je rovněž způsob hry české pianistky Jitky Čechové. Právem natočila komplet Smetanových klavírních skladeb, z nichž na koncertě zahrála Sonátu g moll. Je to pianistka pro navození intimních nálad, šetřící silnějšími emocemi, takže Janáčkova Sonáta 1.X. 1905 a Beethovenova Sonáta č. 23 „Appassionata“ vyzněly spíše decentně.

Žádný z recitálů nebyl vyloženou senzací. Událostí se tak přirozeně stal zahajovací koncert s Berlínskými filharmoniky, dirigentem Sirem Simonem Rattlem a pianistou Ivo Kahánkem, jenž provedl Klavírní koncert č. 4 Bohuslava Martinů. Kudy se nový festival bude ubírat dál, ukážou další ročníky.