Pianistka Sa Chen

Pianistka Sa Chen | foto: Pražské jaro/Ivan Malý

GLOSA: Pražské jaro se chce líbit, besídka pro příbuzné ale není cesta

  • 0
Středeční koncert Královské liverpoolské filharmonie uzavřel jubilejní, 70. ročník Pražského jara. A protože si letos připomínáme stejné výročí konce války, bylo žádoucí očekávat zvýšené dramaturgické nasazení.

Smysl mělo svěřit úvodní Mou vlast poprvé symbolicky německým hudebníkům, i když lze litovat, že místo orchestru z Hamburku se nepodařilo získat ještě o třídu lepší tělesa z Mnichova či Drážďan, když už ne Berlínské filharmoniky.

Šostakovičova Leningradská symfonie se jaksi nabízí sama od sebe, zvlášť v „originálním“ podání Petrohradské filharmonie. Orchestr Berg přišel s alternativním projektem Heinera Goebbelse Písně o prožitých válkách, ale ostatní akce, avizované v rámci připomínkového konceptu, balancovaly na hraně oslích můstků. Po nich lze při troše snahy k válce připojit leccos, skutečně nápaditá linie však vysledovat nešla.

Vyražte za kulturou

Dlouho jste nevyrazili mezi lidi? Nikdy není pozdě, vyberte si z velké nabídky kulturních zážitků na Raketa.cz a vyražte ven třeba ještě dnes.

O jednu přednost se Pražské jaro rozhodně může opřít. Nikdo jiný si (zatím) nemůže dovolit zvát tolik špičkových zahraničních orchestrů. Debut Orchestra dell’ Accademia Nazionale di Santa Cecilia a dirigenta Antonia Pappana byl vrcholnou událostí nejen festivalu, ale i celé sezony. A když s Budapešťským festivalovým orchestrem přijede taková sólistka jako pianistka Maria Joao Piresová, tak je postaráno o další zážitek.

Co ale zůstane, škrtneme-li orchestry? Špičkoví klavíristé, hlavně Murray Perahia. Filmová hudba, tři soubory staré hudby, z nichž Wiener Akademie je známější a asi i užitečnější jako pozadí divadelních projektů Johna Malkoviche. Nově pojatá komorní série, stlačená do jednoho víkendu, což může být zajímavé i problematické.

Anebo koncerty českých pěvců, které domácí publikum zná, a tedy přijde. Jenže prioritou Pražského jara by mělo být uvádět v hlavní, prestižní řadě třeba i neznámá, ale ve světě ceněná jména a z českých umělců ty, kteří uspěli i za Aší. A i s nimi vymyslet něco originálního. Ne však takového, jako byl koncert Adama Plachetky a jeho mladých svěřenců, jenž úrovní připomínal besídku pro příbuzné.

Ani takového, jako byla navenek vtipná show Štefana Margity a Dagmar Peckové. Zrovna Margita se ve světě prosadil v repertoáru, který není mainstreamový. Připravit s ním náročnější komorní program by mohla být dramaturgická výzva.

Ve snaze o vstřícnost a univerzálnost by totiž Pražské jaro mohlo začít umělecky blednout.