Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

GLOSÁŘ: Na Pražském jaru zářil pianista Vondráček, bouřlivák i básník

  17:55aktualizováno  17:55
Možná to byl ještě doznívající dojem z kouzelného zvuku Vídeňských filharmoniků a spontánního způsobu, jímž na Pražském jaru tvořili Smetanovu Mou vlast. Každopádně následující orchestrální koncerty zaujaly spíše díky sólistům. Byl mezi nimi i pianista Lukáš Vondráček.

Pianista Lukáš Vondráček hrál na Pražském jaru za doprovodu Toronto Symphony Orchestra | foto: Zdeněk Chrapek

Náš klavírista vstoupil do širšího povědomí po loňském vítězství v náročné Soutěži královny Alžběty, jež se koná v Bruselu. Tím spíš je každé jeho vystoupení očekáváno s velkým zájmem. Na Pražském jaru se představil ve čtvrtek v rámci programu České filharmonie. Vybral si méně hraný Koncert pro klavír a orchestr Sergeje Rachmaninova, který je v porovnání s autorovými staršími koncerty méně známý. Skladatel ho psal už ve Spojených státech a vložil do něj dojmy z nové země, takže typicky rachmaninovská posmutnělá kantiléna se tu prolíná s téměř jazzovými postupy.

To může skladbu činit zdánlivě neatraktivní, ale dodává jí to jedinečnou energii, která by se měla zprostředkovat. A Vondráček právě tohle dokázal, aniž by sklouzával k vnějškově siláckému hraní. Byl to vnitřní emocionální zápal, který skladatel „zakódoval“ do hudby, a který Vondráček dostal z klavíru. Pokud to při některých jeho dřívějších koncertech vypadalo, že se až příliš nechává strhnout k bouřlivé dravosti, teď jakoby by byl čím dál víc „ochoten“ stáhnout dynamiku a ponořit se do niterného světa neokázalých, hlubokých emocí a básnivé atmosféry. Dokázal to i v přídavcích, Brahmsovi a především v Schumannově Snění.

Dirigent Järvi na úvod zařadil přibližně sedmiminutovou skladbu Labutí píseň od svého slavného krajana Arvo Pärta, který v ní do jisté míry obohatil svůj střídmý styl. Nicméně parádním orchestrálním číslem měla být Sinfonia domestica od Richarda Strausse, který ji věnoval své manželce a dětem a doslova v ní vyobrazil domácí a rodinného štěstí. „Popsány“ tu jsou třeba dětské hry nebo ranní zmatek.

Järvimu s Českou filharmonií se v zásadě nedá nic vytknout, hrálo se přesně, ale tohle je možná zrovna případ, kdy jistá uvolněnost, přirozeně ne ve smyslu nedbalosti, ale větší fantazie, či jistého nadhledu, může být účinnější. Člověka neodbytně napadalo, co by rozpoutali třeba právě Vídeňští filharmonikové, s jak komorním a průzračným zvukem by všechny roztomilosti nechali defilovat posluchači před ušima. Takhle měl člověk pocit, že velký orchestr zkrátka hraje velkou skladbu.

Sólo pro Kanaďany

Pozvání Torontského symfonického orchestru, který se v Praze zastavil v rámci evropského turné se svým šéfdirigentem Peterem Oundjianem, mělo symbolický význam. Připomnělo osobnost Karla Ančerla, dlouholetého šéfdirigenta České filharmonie, který toto kanadské těleso vedl po odchodu z Československa roku 1969 až do své smrti roku 1973.

Umělecky vzato je orchestr jedním z mnoha technicky kvalitně připravených světových těles, byť do řekněme první desítky, dvacítky by se dnes asi nevešel. Na to jeho zvuk až tak výjimečný není. Ze šestice skladeb, které v pátek a sobotu v Obecním domě zahráli, bylo sympatické zařazení příjemné a sdělné Karnevalové předehry od českého skladatele Oskara Moravce, který rovněž žil v Kanadě, i předehry ke Smetanově Prodané nevěstě.

Fotogalerie

Dvořákovu Symfonii č. 7 Kanaďané zahráli se smyslem pro její temnější a dramatičtější odstíny, a plnému orchestrálnímu efektu dali průchod v Bartókově Koncertu pro orchestr, což je dílo z posledních let života tohoto maďarského skladatele, jenž se v americké emigraci nesžil s novým prostředím a vážně nemocen vnitřně strádal. Přesto se vzepjal k vitální skladbě, prodchnuté nesmírnou vitalitou, přecházející do lyrických ploch i burleskních prvků, jako je ironická imitace úryvku z Lehárovy Veselé vdovy.

V paměti ale nakonec nejvíc utkvěli opět sólisté. V Koncertu pro housle a orchestr Johannesa Brahmse zazářil Maxim Vengerov, jenž se před časem vrátil na koncertní pódia po devítileté pauze, a potvrdil, že jeho největší předností zůstává líbezný tón. V Schumannově Koncertu pro klavír pak vystoupil kanadský sólista polského původu Jan Lisiecki, který je v pouhých 22 letech virtuozem s velkým smyslem pro romantickou zpěvnost a náladu, a jistě velkým příslibem do budoucna.

Mezi přídavky byl Waltz ze suity Maškaráda od Arama Chačaturjana a jedna z částí skladby Enigma Variations od Angličana Edwarda Elgara. Poznat orchestr z Toronta bylo s ohledem na památku Ančerla jistě správné, byť je těžké odhadovat, nakolik přece jen relativně krátké působení českého dirigenta zachovalo otisk dodnes. Věřme, že technická způsobilost orchestru má kořeny v Ančerlově disciplíně.





Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.