Izraelská sopranistka Hila Fahimová a dirigent Tomáš Netopil se Symfonickým...

Izraelská sopranistka Hila Fahimová a dirigent Tomáš Netopil se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK ukončili 4. června v Praze letošní ročník festivalu Pražské jaro | foto: ČTK

KOMENTÁŘ: Pražské jaro napsalo povinné úkoly, může už tančit flamenco

  • 1
V kuloárech se občas debatuje o tom, že za Beethovenovu Devátou symfonii s Ódou na radost, která festival v minulosti tradičně uzavírala a od níž se před časem upustilo, se nedaří najít trefnou náhradu, ač se zkouší to i ono.

Koncert Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK v Obecním domě možná nebyl v tomto směru efektní, ale rozhodně kvalitní. Za spolupráce Českého filharmonického sboru Brno zazněla skladba lotyšského autora Peterise Vaskse Ovoce ticha na text Matky Terezy a působivě monumentální Poulenkovo Gloria, v němž doslova zasvítil krásný, výtečně vedený hlas izraelské sopranistky Hily Fahimy. I Beethovenovu Sedmou symfonii měl Netopil dobře vystavěnou a orchestr ho energicky následoval. Ale je fakt, že Sedmá prostě není Devátá.

Budování mostů

Jedenasedmdesátý ročník přinesl pár organizačních novinek, svědčících o tom, že se Pražské jaro snaží dát o sobě vědět víc než dřív. Možná je za tím sílící pozice a invence Dvořákovy Prahy. Každopádně zahajovací piknik na Kampě s promítáním pod širým nebem (i když propršel), projekce úvodního koncertu do kin a zřízení informačního stánku na Hradčanském náměstí naznačují snahu vyrazit do terénu.

Také v programu se dramaturgie pokouší přemostit co nejvíc řek. Nicméně na rozdíl od minulých let, kdy dovážela nic zásadního nesdělující představení s Johnem Malkovichem, teď nabídla španělské flamenco a čínskou operu. Řekněme, že šlo o špičkové ukázky svého oboru a jako takové je lze ocenit. Samozřejmě je otázka, kam až chce Pražské jaro ony mosty v čase i prostoru natahovat. Ještě včera, po oficiálním zakončení, se totiž konal mimořádný koncert japonské hudby.

Souboj pianistů

Tančit flamenco může Pražské jaro také proto, že si napsalo „povinné“ úkoly, jimiž zůstávají reprezentativní koncerty klasiky. Taková Staatskapelle Berlin s Danielem Barenboimem je zárukou kvality, stejně jako pianista Murray Perahia, kontratenorista Andreas Scholl či sopranistka Martina Janková. Méně známý Litevský národní symfonický orchestr se postaral o příjemné překvapení. Za očekáváním zůstal výkon Symfonického orchestru BBC a jeho nového finského šéfdirigenta, což jako by zpětně potvrdilo práci, kterou v čele londýnského tělesa odvedl Jiří Bělohlávek.

O nejlepší nápad letošního ročníku se nicméně postarala náhoda. Do Prahy se totiž podařilo dostat „zlatého“ i „stříbrného“ pianistu loňské Chopinovy soutěže, jež se koná jednou za pět let ve Varšavě. Na festivalovém prologu vystoupil vítězný Jihokorejec Seong-Jin Cho a poté neplánovaně přijel i druhý Kanaďan Charles Richard-Hamelin, jenž zaskočil za onemocnělou legendu Maurizia Polliniho. Kdo slyšel oba koncerty, mohl si tedy udělat obrázek, zda byl verdikt poroty jedné z nejslavnějších soutěží spravedlivý. A právě takové nabídky sluší Pražskému jaru především.