Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Pravděpodobný životopis Pavla Kohouta

  1:00aktualizováno  1:00
Po vítězném únoru pomáhal zakládat StB, organizaci, jež měla chránit "křehké výhonky socialismu". O necelých třicet let později ho důstojníci této organizace doslova vynesli i s manželkou Jelenou Mašínovou za hranici s Rakouskem. Pavel Kohout. Pro spoustu lidí zůstane nadosmrti futrálem svazáctví, lyrickým stalinistou a vítaným hromosvodem. Levičáci ze Západu mu naopak nemohou zapomenout, že jako český disident a později jako exulant ve Vídni přispěl svou troškou k pádu ráje zvaného světový tábor míru a socialismu.

Když jsem četl vaši biografii Fenomén Kohout od Pavla Kosatíka, zarazilo mě, že autor cituje z dopisů mladého Pavla Kohouta adresovaných jeho tehdejší něžné přítelkyni Nataše Tanské. Myslel jsem, že měl k dispozici váš archiv, nikoliv archiv adresátky.
Pokud jde o ty dopisy, dělal jsem si kopie.

To vám stálo za to dát si tu práci a opisovat je ručně?
Ne. Dělal jsem si kopie strojopisně.

Takový lyrik, a psal milostné dopisy na stroji?
Jsem totiž přecvičený levák. Donutili mě psát pravou, ale dodnes je to pro mě utrpení. Raději jsem tedy odmala ťukal na stroji, i své první milostné dopisy. V jejich případě jsem si dělal kopie. Zřejmě s instinktivním pocitem, že to jednou bude k něčemu dobré.

Jinými slovy - postupně se vás zmocnil pocit, že by bylo dobré archivovat každou vaši písemnost?
Tak tenhle pocit se mě nezmocnil nikdy.

Váš archiv přece dosahuje pověstných rozměrů...
Ano, ale způsobil to můj tatínek. Ten začal schraňovat - spíš pro sebe - první básničky, které mi vycházely v tisku. Později, když se ukazovalo, že publikační činnost zůstane průvodním jevem mého života, se archivářské práce ujala maminka. Po ní zase strýc, později i placené síly.

Co vás napadalo, když jste knihu Fenomén Kohout četl?
Uzavřeli jsme s Pavlem Kosatíkem džentlmenskou dohodu, že se mu nebudu do práce plést. Předpokládal jsem totiž, že se v určitých bodech neshodneme. Když jsem si pak četl jeho rukopis kapitolu po kapitole, začaly mi v hlavě okamžitě naskakovat kapitoly paralelní, moje. Za tuhle inspiraci jsem autorovi neskonale vděčný.

Při vaší činorodosti by mě nepřekvapilo, kdybyste už psal nějakou polemiku s Kosatíkem. Nebo obranu Pavla Kohouta.
Nic takového. Kniha, kterou chystám, ponese název Můj pravděpodobný životopis. Kosatíkovu knihu pouze doplňuje.

Oč?
O historický kontext. Vůbec se nesnažím ospravedlnit, ale podat dobové vysvětlení. A o některé, podle mého důležité příběhy z osmdesátých a devadesátých let.

Například?
Kdo to nezažil, nedokáže si představit tu nevraživost a opovržení, které nám exilovým spisovatelům z Československa dávali najevo levicoví intelektuálové a umělci na Západě. Zradili jsme myšlenku socialismu, kazisvěti takoví. Bylo to absurdní. Než vypuklo první kolo jednání mezi západoněmeckými a východoněmeckými spisovateli, kteří se chtěli usmířit mezi sebou, varovali nás ti západní, ať nás ani nenapadne plést se do toho. Mohli bychom všechno pokazit.

Vždyť i básník Vrhcoláb se polepšil

Ve Škvoreckého románu Inženýr lidských duší účinkuje postava zvaná básník Vrhcoláb. Znáte ji?
Aby ne, vždyť to jsem já. A všiml jste si, jak se nakonec Vrhcoláb polepšil?

Klobouk dolů, ale to jeho svazácké období... Mladý Vrhcoláb je neuvěřitelně narcistní, každou svou básničku si archivuje podle tématu. Má tam i pododdíl „vězeňské s dekou“.
To je samozřejmě nadsázka, na kterou má satirik Škvoreckého formátu plné právo. Pravda není ani to, že bych třídil kritiky na záporné a kladné...

Básník Vrhcoláb má nepotlačitelný sklon nečekaně vyskakovat na sokly pomníků a recitovat odtud přítomným svazákům své básně o Stalinovi. I v noci.
Chcete po mně, abych se v pocitové paměti vrátil padesát let dozadu. Nevím. Mám za to, že jsme byli normální lidé. Ze souborů, v nichž jsem účinkoval, vzešlo na dvacet velkých osobností. Zdá se mi, že jsme se chovali velmi podobně jako tlupa umělců a intelektuálů v každém čase. Nad námi však stál - a to mnohem výrazněji než dnes - politický ornament. Ale k vaší otázce: nevybavuju si, že bych někdy recitoval z pomníkových soklů.

Nikoliv Vrhcoláb, ale Kohout osobně se v řadě dopisů svěřuje, jaké charizma má pro něho Klement Gottwald. To nechápu. Z filmových dokumentů ho znám jako huhňavého strejdu.
„Copak náš Kléma, ten má pod čepicí,“ napsal mnohem váženější básník, než jsem býval já. Gottwald měl skutečně pověst mazaného, šikovného politika, který na své soky ušil povedenou boudu. Po únoru 1948 už vybledl v jakýsi symbol. Žádná lidská dimenze už u něho neexistovala.

Co kromě politiky na akcích ČSM svazáky bavilo? A vás konkrétně? Kundera píše o sexuální náruživosti svazáckých i stranických funkcionářek, Škvorecký líčí svazácká školení místy jako orgie... To z vašeho mladistvého díla trčí ideál svazácké pohlavní čistoty a věrnosti.
Je to opravdu spíš záležitost mé rané poezie než praxe. Navíc - později se mi však bezděčně podařilo vybudovat si psaním úplně opačnou pověst. V některých kritikách mého románu Katyně jsem byl prohlášen za morbidního sexuálního devianta a přitom šlo pouze o černý humor.

Budiž, Katyně vyšla třicet let po vaší rané poezii. Je nám srozumitelná. Ale které ze svých děl byste si jako historicky první troufal přenést i do současnosti?Drama Taková láska z roku 1957. Pravda, můj nakladatel je považuje za nepublikovatelné, neboť se mu zdá, že pochází z jiného světa. Ale ono se dodnes hraje, zejména v německy mluvících zemích a ve Skandinávii. Kádrovák je tam vedoucím osobního oddělení a publiku nedělá potíže porozumět tomu. Publikum to chápe jako existenciální drama.

Než přišla Taková láska, než přišlo to velké vystřízlivění, věřil jste, že pomáháte měnit svět, že ani z hlediska planetárního dění nejste úplně nevýznamná osoba. Jak jste se pak ubránil pocitu, že život poté je jen ubohá náhražka?
Nezlobte se, ale tohle není otázka, na kterou by se dalo odpovědět v časopiseckém rozhovoru. Odpověď hledám tak, že píšu ony dodatky ke Kosatíkově Fenoménu Kohout.

Podle Ludvíka Vaculíka vám neprospívá, že jste se po prozření nedokázal pořádně zhroutit. Prý byste pak dokázal lépe přijmout sama sebe.
Moji odpověď zachytil v Českém snáři. Napsal jsem mu, že jestli dovolí, tak bych na rozdíl od svých kamarádů neukazoval každý hemeroid. Že bych se rád hroutil způsobem mně vlastním.

Extremistickou organizaci jako KSČM v Německu nemají

Přelomu čtyřicátých a padesátých let už asi neporozumíme. Snad to už ani není potřeba. Ale co doba bezprostředně po druhé světové válce. O té dnes vedou urputné spory spousty lidí, kteří tehdy nebyli na světě...
Myslíte Benešovy dekrety? Denně to mám na talíři. Nedávno jsem se vrátil z turné po Německu, kde jsem četl ze svého posledního románu Dlouhá vlna za kýlem. Sudetoněmecké téma v něm hraje hlavní roli. Když jsem tu knihu před pěti lety psal, netušil jsem, že se stane tak naléhavým. A všude, kde jsem besedoval, jsem musel říkat: Dámy a pánové, vy zapomínáte, že nejenom v Československu, ale třeba ve Francii, v Holandsku, v Belgii se první dva roky po válce vůbec nehrál Beethoven ani Bach, natož aby se vydával nějaký Goethe nebo Schiller. Tak strašlivě bylo nenáviděno vše, co mělo něco společného s Německem. Na tak strašlivou nenávist jste si zadělali. Těžko se po šedesáti letech můžete domáhat nějakého jiného pohledu na tu dobu. Ano, můžeme si říci, že odsun byl hnusný a nevkusný, že především Češi byli špatní vítězové, dopustili, aby se událostí chopili darebáci a devianti, od těchto odporných jevů se musíme distancovat ještě výrazněji, ale to nic nemění na tom, že jste bezpodmínečně prohráli válku. Nemůžete ji zkoušet dodatečně vyhrát.

Naši politikové reagovali na podobné hlasy o poznání popuzeněji a rezolutněji. Jako by se jim to před volbami náramně hodilo.
To je možné, ale je také potřeba po pravdě říci, že čeští politikové s tímhle tématem nepřišli. Byli vyprovokováni. Vyhnání se stalo šlágrem letošního roku v Německu. Věnovala se mu televize, všechny noviny, nejdůležitější časopisy jako Spiegel nebo Stern. Mimochodem, česká média dělají podle mého pro urovnání vzájemných vztahů lepší práci než ta německá. V nich byla otevřena veškerá sklepení s německými mrtvými. Historie, které v tomto rámci zazněly, jsou samozřejmě hrůzné. Německá média však zároveň prezentují problém tak, jako by se po válce vrhli barbaři na humanistické Německo, což, jak víme, nebylo tak docela pravda.

Žijete přes dvacet let v Rakousku. Opravdu jim tolik vadí Temelín, nebo je to jenom zástupný problém?
V Rakousku skutečně vládne hysterický strach z atomové energie. Být jeho sousedem a budovat na svém území nějaký Temelín, dal bych si setsakra záležet, abych mu podrobně vysvětlil každý svůj krok. On by se zase měl vyvarovat toho, že po roce takového vysvětlování zablokuje hranice.

Neptají se vás v Rakousku a Německu při neformálních besedách, co by nám to udělalo, kdybychom se Benešových dekretů zřekli? Copak o něco jde? Vlk by se nažral a koza by zůstala celá...
Tak na tohle jim říkám: Pánové, vy musíte pochopit atavistický, pudový strach země předurčené k likvidaci. Ano, k likvidaci. V roce 1943 přece bylo v Salcburku dohodnuto, že po konečném vyřešení židovské otázky přijdou na řadu Češi a Poláci. A už se také určilo, co se s nimi provede - kolik procent bude možno germanizovat, jaká část je transferovatelná a jaká určena k vyhubení. Pokud tohle nějaká komunita zažije, tak má strach a musí se s ní mluvit trochu jinak.

Odkud se v Německu dnes bere tolik mladých extremistů? Vždyť je tam blahobyt. Dějiny dvacátého století nás přitom učí, že německý extremismus je rodnou sestrou bídy.
Já bych vůbec neřekl, že v Německu kvete nějaký extremismus. Němci si udělali obdivuhodný pořádek v dějinách a úzkostlivě dbají, aby nedělali nic, co by připomínalo staré chyby. Bývalo to až absurdní. Odmítali třeba posílat své vojenské kontingenty do sil NATO, třebaže šlo o mírové mise. Představa německého vojáka bojujícího na cizí půdě pro ně byla tabu, tabu, které padlo až nedávno. Ale k tomu extremismu civilního obyvatelstva - odpusťte, ale extremistickou organizaci takového rozměru, jako je KSČM, tak tu v Německu nemají a troufám si tvrdit, že hned tak mít nebudou.

Jak se - odmyslíme-li si zmíněné šlágry posledních let, totiž dekrety a Temelín - vyvíjel po pádu železné opony obraz Čechů v očích Rakušanů?
Na počátku jsme se stali oblíbeným námětem anekdot. Například: Češi jsou nejkulturnější národ na světě. Když totiž v mrazivém listopadu 1989 padla pro Čechy vízová povinnost, zaplavili veškerá vídeňská muzea. Ta totiž v případě Čechů zrušila vstupné, bylo tam teplo i toalety... Vyhladovělý národ se vrhl na kulturu. Postupem let přestávali čeští turisté působit dojmem vytřeštěných balíků. Zjistili, že Praha je daleko hezčí než Vídeň. Že některé věci je výhodnější nakoupit tam, jiné doma. Mají větší sebevědomí.

Pobýval jste poměrně často v Německu. Jak byste definoval rozdíl mezi životem tam a v Rakousku?
V Německu pociťuje každý nutnost, pomineme-li okrajové živly, prokazovat - nejméně jednou za pět let - majetkový a společenský vzestup. Začnu s volkswagenem a cílem je mercedes. Rakušan pracuje především proto, aby si mohl užívat. Hospody jsou tam plné od pěti až do noci. Lidé se neštvou. Věřil byste, že rytmus chůze Vídeňanů je až o polovinu volnější než tempo pražských chodců? Mám to v oku.

Že by byli Rakušané češtější než Češi?
Takhle, nikdy jsem v Rakousku neměl pocit, že žiju v cizí zemi. Když mě tam chytí policajt při dopravním přestupku, vím, že výše pokuty bude záležet na tom, jak to s ním skoulím. Jako u nás, jen s tím rozdílem, že kdybych se ho pokusil uplatit, nechá mě zavřít do vězení nebo do blázince. V Německu je to jinak, tam není žádné smlouvání k ničemu. Spravedlnost je tam neosobní, exaktní.

Úplně na konec: zdá se, že současná euroamerická civilizace nepřeje velkým myšlenkám. Spoustě mladých lidí to vadí. Tvrdí, že doba je vlažná, o nic v ní nejde, chybí idea. Buďte rádi, říkám jim, lepší žádná idea než ty, které v minulém století nejvíc poznamenaly Evropu.
To je velký problém. Snad největší problém už za starého Říma. Jakmile společnost v našich končinách dosáhne určitého stupně konsolidace a vyřeší svoje vnitřní problémy, začne se strašlivě nudit, obaluje se podkožním tukem. A co je snad ještě horší: klesá index její životní zkušenosti. Je to paradox, ale jako by tu chyběly bolestné jizvy. Mladá generace už necítí, o co šlo těm předchozím, padesátá léta minulého století jsou stejně vzdálená jako, řekněme, Francouzská revoluce. Báchorky, které se hezky poslouchají. A co má bejt? Obávám se, že tímto způsobem zanikají bohaté civilizace.

To je to tak zlé?
Tak černě to zase nevidím. Smysl možno najít na vlastní pěst, bez doktrín. Příklad? Moje dcera Tereza Boučková. Adoptovala dvě romské děti. Řekli jí totiž, že na bílé by musela dlouho čekat, kdežto barevné může mít hned. Hlubší smysl to původně nemělo. A dnes je neokázalý boj za práva menšin tématem jejího života.

Pavel Kohout

Narodil se 20. července 1928 v Praze. Po únoru 1948 se z něj stala megastar svazácké kultury i politiky. Po odhalení kultu Stalinovy osobnosti ze svých ideálů slevil, opakovaně se kál, většina jeho vrstevníků to však dodnes nebere na vědomí. Ač levicově založený, byl během Pražského jara 1968 prohlášen za exponenta pravice, vyloučen z KSČ a zbaven možnosti publikovat. Poté, co se stal jedním z prvních signatářů Charty 77, vyvinula StB nátlak, aby se vystěhoval. V roce 1978 vycestoval se svou třetí ženou a spoluautorkou jeho scénářů Jelenou Mašínovou legálně do Vídně, kde měl roční smlouvu s Burgtheatrem. Při návratu ho československé orgány nevpustily do země, vzápětí mu bylo odňato občanství. Letos 23. května bylo pravomocně rozhodnuto, že Josef Jung, tehdejší náměstek ministra vnitra odpovědný za toto opatření, za ně bude souzen. V létě 1980 bylo Kohoutovi uděleno rakouské státní občanství.
Spisovatel a dramatik proslul nejprve jako básník agitek a častušek, mimo jiné Čas lásky a boje (1954), později dal přednost divadelním hrám, například Taková láska (1957), August, august, august (1967), Nuly (1998) a prózám, mimo jiné Katyně (1970), Kde je zakopán pes (1987), Hodina tance a lásky (1989), Hvězdná hodina vrahů (1995).
Jako jeden z mála českých autorů je úspěšný v zahraničí, v německy mluvících zemích měl na šest set premiér svých her.
Po listopadu 1989 žije střídavě ve Vídni i v Praze.

Pavel Kohout

Spisovatel Pavel Kohout (26. června 2001).

Dagmar Hochová - Pavel Kohout. Reprodukce z knihy Konec chleba, počátek kamení...

Autoři: ,




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Usáma bin Ládin
RECENZE: Usáma ukazuje svět, ve kterém je terorismus i mobil cizí slovo

Sci-fi nemusí být jen žánrem, který čtenáři umožňuje útěk z­ reality. Ono ji mimo jiné může celkem trefně glosovat. Alespoň v knihách Lavieho Tidhara to platí...  celý článek

Katja Kettu
RECENZE: Uštípli jí jazyk. Šokující Můra líčí příběh ve stínu gulagu

Finská prozaička Katja Kettu má smysl pro nesmyslné lásky. V Porodní bábě, z níž se stal světový bestseller, líčí vztah mezi Finkou a německým důstojníkem, v...  celý článek

Obálky knihy Animalium
Půvabně ilustrované Animalium by mohl ocenit i Harry Potter

Nakladatelství Albatros vydává knihu Animalium, která je nebývale půvabnou poctou světu zvířat. „Tohle muzeum je úplně jiné než jakékoliv, které znáš. Má...  celý článek

Rozhovor s Vítězslavem Ivičičem: Nikdo nechce číst, že je buran
Rozhovor s Vítězslavem Ivičičem: Nikdo nechce číst, že je buran

Člověk, který vybočuje nejen svým osobitým stylem, ale také svými kritickými názory.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.