Chorvatsko je chápáno především jako atraktivní turistická lokalita. Jak svou zemi vnímají Chorvaté?
Asi nejsem ta správná osoba, jelikož jsem byla k Chorvatsku vždy velmi kritická. Jako optimistka byste se utěšovala, že Chorvatsko za pár let vstoupí do Evropské unie, přijde kapitál a víc práce. Příroda nám nadělila fantastický potenciál, nepotřebujeme produkovat víc než turismus. Jako pesimistka byste viděla, že stále nefunguje skutečná demokracie, je to pouhá forma, potýkáme se například s vysokou korupcí. A lidská práva? Srbský problém je sice vyřešen, uprchlíci se vracejí, ale nedostávají zpátky své majetky. Je to jako zpola dopečený koláč.
Jak živá zůstává v chorvatském vědomí nedávná válka?
Navenek jsme zapomněli – každý, jak nejdříve to šlo. Heslo doby je za minulostí udělat tlustou čáru a očekávat zítřky. Myslím, že to má kořeny v poválečném zapomínání. O druhé světové válce jsme se ve škole učili jen jednu verzi: neříkalo se, že to v Chorvatsku nebyla jen válka antifašistická, komunistická. Byla to občanská válka. Chorvatsko bylo fašistickým státem rozděleným na dvě poloviny: na fašistické ustašovce a ty, kteří proti nim bojovali. Zločiny se děly na obou stranách. To dlouholeté mlčení se promítlo i do války 90. let – nebylo jasné, jak se vlastně stala, jak je možné, že lze tak snadno manipulovat národním vědomím. Proč je najednou v pořádku pocházet z ustašovské rodiny. Měli bychom se umět postavit své minulosti a svým válkám.
Proč se Chorvaté nechtějí vracet k minulosti?
Chorvaté se stali počátkem 90. let přesvědčenými nacionalisty. Ve válce se nejen bránili, ale také se angažovali v Bosně, v Hercegovině měli své koncentráky pro Muslimy. Náš problém je konkrétní: váleční zločinci, kteří jsou i nadále oslavováni jako hrdinové. Existence Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii byla problematická, protože Chorvatsko si nechtělo připustit, že by mělo koho soudit. Jak může být souzen někdo, kdo bránil Chorvatsko proti srbským útokům?
Můžete jako novinářka napsat pravdu?
Paradox je, že na pravdě nezáleží. Můžete ji napsat, ale nikoho nezajímá. Lidé odpovědní za zločiny budou stále sedět v parlamentu. Dokládá to, jak malý vliv má veřejné mínění a média na rozhodování parlamentu, jak málo demokratickou jsme zemí.
Napsala jste knihu o válečných zločincích. Jak se z lidí stávají?
To byla i má otázka. Napsala jsem tři knihy o válce: v jedné píšu o tom, jak začala, druhá románově popisovala osudy muslimských žen v Bosně, ve třetí jsem se snažila zachytit různé typy zločinců. Nejjednodušší odpověď je, že to jsou monstra, šílenci, defekt přírody. Je však mnohem těžší si připustit, že by v určité situaci mohl stejně zabíjet můj otec, bratr, syn... Myslím, že jsme schopni dobra i zla a záleží na okolnostech, jak se zachováme.
Za jugoslávské války jste byla velmi očerňována. Proč?
Byla jsem velmi kritická k nacionalistické, proválečné vládě Franja Tudjmana v době, kdy vládla všeobecná euforie z nového státu. Kdybych byla Srbka, mávli by rukou – nemá nás ráda. Ale já jsem byla Chorvatka. Byli jsme skupina spisovatelů a novinářů, přišli jsme o práci, označovali nás za zrádce. Řeknu jen jedno: bylo to velmi nepříjemné období. Tohle embargo, nebo jak to nazvat, trvalo snad deset let. Okolnost, že píšu do zahraničních novin a publikuji v cizině, mi jen přitížila. Dokonce i dnes mě někteří považují za zrádkyni, ale musím podotknout, že velké nakladatelství nyní vydává mé souborné dílo a má poslední kniha se stala bestsellerem.
Považujete se více za novinářku, nebo za spisovatelku?
Je to tak napůl, napsala jsem pět beletristických knih a pět publicistických. Miluji novinářskou práci, ale literatura dokáže mít silnější účinek. Kdybych měla své dvě profese propojit, řekla bych, že píšu o lidském utrpení, bolesti. To je mé věčné téma.
