Jeho znělka, známý Blueberry Hill v nezapomenutelném Armstrongově podání, při obřadu zazněla spolu s melodií z Chaplinova filmu Světla velkoměsta, klarinetovým sólem Cizinec na pobřeží a šansonem Edith Piaf Ničeho nelituji. U katafalku s rakví byly například věnce sdružení Jonáš klub a České televize. Květiny poslaly i moravské Střelice, kde se tento oblíbený umělec narodil.
"Když přišel do Semaforu na představení Vladimír Svitáček, věděli jsme, že ten večer bude mít mimořádně dobrou atmosféru. Postaral se o ni on a jeho hlasitý smích, který způsobil, že i chladnější obecenstvo se rozehřálo," řekl ve smutečním projevu Jiří Suchý. Zdůraznil, že se smál nahlas a rád - jako každý, kdo měl rád život.
Připomněl, že osud Svitáčkovi nebyl příznivě nakloněn, neboť zákazy a postihy mu ztrpčovaly život. "Kamkoliv však přišel, vždycky se všichni rozzářili," dodal. Svitáčkovi Suchý poděkoval například za Konec jasnovidce a film Kdyby tisíc klarinetů, za klipy, jimž se tehdy říkalo filmové písničky, za Laternu magiku i Hovory H a v neposlední řadě za to, že byl takový, jaký byl.
Svitáček působil ve filmu i v televizi
Pro Svitáčka, jemuž byla během 70. a 80. let z politických důvodů znemožněna tvůrčí činnost, se stalo šťastným zejména setkání s režisérem Jánem Roháčem. V roce 1957 spolu natočili středometrážní satiru Konec jasnovidce, v níž vylíčili potíže jasnovidce začleněného do komunálního podniku. Do kin se film však dostal až po šesti letech a sám Svitáček se k režii mohl vrátit až prostřednictvím fillmu Kdyby tisíc klarinetů z roku 1965.
Grotesce zůstal Svitáček věrný i ve svém dalším filmu z roku 1967 - Ve vlaku. Podle některých filmových znalců je tato tragikomická burleska s Miroslavem Horníčkem v hlavní roli "důstojným navázáním na Konec jasnovidce".
Svitáček však působil i v televizi, kde například vytvořil skeč Žárlivost s Milošem Kopeckým a Miroslavem Horníčkem, adaptaci povídky Seana O'Casseyho Uspořená libra, v níž excelovali Jan Werich s Jiřím Sovákem, a dvacítku televizních klipů, tehdy nazývaných inscenovaná či hraná písnička.
Film Kdyby tisíc klarinetů, postavený na myšlence přeměny zbraní v hudební nástroje, natočili v roce 1965 na námět Jiřího Suchého a hudbu Jiřího Šlitra.
Od techniky k režii
Svitáček se narodil 17. února 1921 v moravských Střelicích. V Brně vystudoval reálné gymnázium a absolvoval abiturientský kurs stavební průmyslovky. V období 1943 až 1944 byl totálně nasazen v pražské továrně Avia Letňany. Po osvobození se zapsal na Stavební fakultu Vysokého učení technického, avšak posléze odešel studovat nejprve dramaturgii a poté režii na FAMU (1951 až 1956).
Už během studií spolupracoval jako asistent režie či pomocný režisér například s Karlem Zemanem (Cesta do pravěku) a Alfrédem Radokem (Dědeček automobil), spolupodílel se i na programech Laterny magiky pro světové výstavy EXPO a na Kinoautomatu.
Za svého působení ve Filmovém studiu Barrandov byl Svitáček několikrát vyhozen a posléze rehabilitován. K tvůrčí činnosti se vrátil v inovovaném seriálu Hovory H ještě po dvaceti letech.
V den Svitáčkova pohřbu 29. srpna shodou okolností uvede Česká televize od 12.10 na programu ČT1 jeden z těchto pořadů s reprízou v pátek 30. srpna od 09.05 hodin.
 Režisér a scénárista Vladimír Svitáček na archivním snímku z 11. ledna 1996 s hercem Miroslavem Horníčkem. |
