ŽENA V PRASNICI
Čím lze vysvětlit skutečně mimořádný vpád knihy Marie Darrieussecqové na přeplněný francouzský trh? Přijatelným rozsahem díla? - Čítá zhruba sto padesát stran. Ale některým bestsellerům nebyl na překážku ani trojnásobný objem. Chytlavostí tématu? Ale to je chytlavé jen zdánlivě. Francouzský název Truismes je totiž zcela dvojznačná slovní hříčka: jde v prvé řadě o truismy, banality, o banální pravdu-nepravdu světa umělosti, v němž žijeme. Slovo la trui však také označuje svini, prasnici, takže lze - ovšem v hodně přeneseném smyslu - hovořit o "sviňárnách" nebo "prasečinách". I když si hlavní postava, dívka, původně nezaměstnaná, našla práci v kosmetickém salonu, kde nakonec není o chytlavé scény nouze, autorka jejich prostřednictvím spíše jenom podtrhuje tragickou grotesknost údělu své hrdinky.
Námět Prasečin trochu připomíná filmový horor Moucha, v němž se hlavní postava postupně proměňuje v hmyz. U tohoto příběhu science fiction je ovšem známá příčina proměny: záměna genetického kódu při jakémsi ďábelském experimentu. Kdežto fikce Darrieussecqové je zcela "nevědecká". Její hrdinka se začíná pozvolna měnit v prasnici bez zjevné příčiny a svoji proměnu si začíná uvědomovat až dodatečně. Alespoň toto má společné s Řehořem Samsou z Kafkovy Proměny. A možná i to, že při četbě její "proměny" nemáme nejmenší pocit čehokoliv fantastického, nevěrohodného. V hlubinném pozadí prózy Marie Darrieussecqové se ovšem nezrcadlí strmá existenciální úzkost, ale revolta, zčásti však také útěk nebo ukrytí se ve zvířeti: jako by důstojná lidská existence už nebyla možná.
Z různých orwellovsky znějících narážek a náznaků můžeme usuzovat, že v zemi, v níž se příběh dívky proměnivší se ve sviňku odehrává, převzali moc zastánci lepenovských pořádků. Na rozdíl od Orwellovy Farmy zvířat, kde prasata tvoří součást establishmentu a zajišťují platnost teze, že "některá zvířata si jsou rovnější", zůstává sviňka (prasnice) Marie Darrieussecqové i ve svém definitivním zakotvení ve zvířecím světě nezápornou postavou.
Základní podoba knihy vznikla někdy před deseti lety, autorka text několikrát přepracovala. "Nakonec jsem vybrala verzi, která se mně líbila nejvíc," říká. Několik let se neúspěšně snažila přesvědčit francouzské nakladatele, aby román vydali. Podobně "narazila" i u českých nakladatelů, kteří se obávali příliš velkého rizika, poněvadž Prasečiny považovali za pornografii.
V prvé řadě to však je dobře napsaný příběh. V našem kontextu může autorčin intenzivní vypravěčský proud připomínat chrlení Bohumila Hrabala. A tak tedy při odpovědi na otázku, v čem tkví ten úspěch, musíme kromě příznivé shody různých okolností, bez nichž se žádný "rozjezd" neobejde, brát v potaz především přirozenou živelnost spisovatelského talentu Darrieussecqové.
ŠŤASTNÝ VÝVOJ
Marie Darrieussecqová se sama naučila číst ještě v mateřské škole, ale četba dětských knížek, které jí kupovali rodiče, ji nenadchla. Psát začala jako šestiletá. Napsané pohádky pak předčítala otci.
Naštěstí se jí vyhnula, jak tvrdí, předčasná dospělost dětí, vyplývající z toho, že některé knihy si přečtou příliš brzo. A měla i to štěstí, že mohla projít přirozeným, tj. "neliterárním" vývojem, při němž požitek z četby ještě není příliš utiskován sledováním a přemýšlením, jak je text udělán. V dospívání bylo pro ni důležitým životním mezníkem setkání s knihou J. D. Salingera Kdo chytá v žitě, ale netají se tím, že její nejoblíbenější četbou v té době byla science fiction.
Své psaní Darrieussecqová nepovažuje za pouhé řemeslo, nýbrž poslání. Píše-li, vymezuje se podle vlastních slov vždy proti něčemu, především proti předem daným pravdám. Hodlá vypovídat o skutečném světě, což je prý stále obtížnější, neboť takové komunikaci stále více překáží svět umělý.
V loňském roce Marii Darrieussecqové vyšel druhý román, Zrození duchů (námět: nevysvětlitelné zmizení manžela), a letos byla na trh uvedena kniha Mořská nemoc.
Čím lze vysvětlit skutečně mimořádný vpád knihy Marie Darrieussecqové na přeplněný francouzský trh? Přijatelným rozsahem díla? - Čítá zhruba sto padesát stran. Ale některým bestsellerům nebyl na překážku ani trojnásobný objem. Chytlavostí tématu? Ale to je chytlavé jen zdánlivě. Francouzský název Truismes je totiž zcela dvojznačná slovní hříčka: jde v prvé řadě o truismy, banality, o banální pravdu-nepravdu světa umělosti, v němž žijeme. Slovo la trui však také označuje svini, prasnici, takže lze - ovšem v hodně přeneseném smyslu - hovořit o "sviňárnách" nebo "prasečinách". I když si hlavní postava, dívka, původně nezaměstnaná, našla práci v kosmetickém salonu, kde nakonec není o chytlavé scény nouze, autorka jejich prostřednictvím spíše jenom podtrhuje tragickou grotesknost údělu své hrdinky.
Námět Prasečin trochu připomíná filmový horor Moucha, v němž se hlavní postava postupně proměňuje v hmyz. U tohoto příběhu science fiction je ovšem známá příčina proměny: záměna genetického kódu při jakémsi ďábelském experimentu. Kdežto fikce Darrieussecqové je zcela "nevědecká". Její hrdinka se začíná pozvolna měnit v prasnici bez zjevné příčiny a svoji proměnu si začíná uvědomovat až dodatečně. Alespoň toto má společné s Řehořem Samsou z Kafkovy Proměny. A možná i to, že při četbě její "proměny" nemáme nejmenší pocit čehokoliv fantastického, nevěrohodného. V hlubinném pozadí prózy Marie Darrieussecqové se ovšem nezrcadlí strmá existenciální úzkost, ale revolta, zčásti však také útěk nebo ukrytí se ve zvířeti: jako by důstojná lidská existence už nebyla možná.
Z různých orwellovsky znějících narážek a náznaků můžeme usuzovat, že v zemi, v níž se příběh dívky proměnivší se ve sviňku odehrává, převzali moc zastánci lepenovských pořádků. Na rozdíl od Orwellovy Farmy zvířat, kde prasata tvoří součást establishmentu a zajišťují platnost teze, že "některá zvířata si jsou rovnější", zůstává sviňka (prasnice) Marie Darrieussecqové i ve svém definitivním zakotvení ve zvířecím světě nezápornou postavou.
Základní podoba knihy vznikla někdy před deseti lety, autorka text několikrát přepracovala. "Nakonec jsem vybrala verzi, která se mně líbila nejvíc," říká. Několik let se neúspěšně snažila přesvědčit francouzské nakladatele, aby román vydali. Podobně "narazila" i u českých nakladatelů, kteří se obávali příliš velkého rizika, poněvadž Prasečiny považovali za pornografii.
V prvé řadě to však je dobře napsaný příběh. V našem kontextu může autorčin intenzivní vypravěčský proud připomínat chrlení Bohumila Hrabala. A tak tedy při odpovědi na otázku, v čem tkví ten úspěch, musíme kromě příznivé shody různých okolností, bez nichž se žádný "rozjezd" neobejde, brát v potaz především přirozenou živelnost spisovatelského talentu Darrieussecqové.
ŠŤASTNÝ VÝVOJ
Marie Darrieussecqová se sama naučila číst ještě v mateřské škole, ale četba dětských knížek, které jí kupovali rodiče, ji nenadchla. Psát začala jako šestiletá. Napsané pohádky pak předčítala otci.
Naštěstí se jí vyhnula, jak tvrdí, předčasná dospělost dětí, vyplývající z toho, že některé knihy si přečtou příliš brzo. A měla i to štěstí, že mohla projít přirozeným, tj. "neliterárním" vývojem, při němž požitek z četby ještě není příliš utiskován sledováním a přemýšlením, jak je text udělán. V dospívání bylo pro ni důležitým životním mezníkem setkání s knihou J. D. Salingera Kdo chytá v žitě, ale netají se tím, že její nejoblíbenější četbou v té době byla science fiction.
Své psaní Darrieussecqová nepovažuje za pouhé řemeslo, nýbrž poslání. Píše-li, vymezuje se podle vlastních slov vždy proti něčemu, především proti předem daným pravdám. Hodlá vypovídat o skutečném světě, což je prý stále obtížnější, neboť takové komunikaci stále více překáží svět umělý.
V loňském roce Marii Darrieussecqové vyšel druhý román, Zrození duchů (námět: nevysvětlitelné zmizení manžela), a letos byla na trh uvedena kniha Mořská nemoc.
