Pozoruhodný i dlouhý je Tarelkin

Brněnské Mahenovo divadlo uvádí čtyřhodinovou inscenaci Tarelkinova smrt. V jednom večeru se dvěma přestávkami odezní tři hry ruského dramatika Alexandra Suchovo-Kobylina. Přes literární i divadelní přitažlivost trilogie zůstává otázkou, zda publikum, televizemi a filmem tesané ke konzumu spektáklů či nicotných inscenací, je v nějakém ekonomicky "zajímavém" počtu ještě vůbec ochotné i schopné takovou kládu na jeden zátah vstřebat. Na rozlehlost originálu už loni narazila inscenace této trilogie v pražském Činoherním klubu.

Jistě, trojici volně propojených Suchovo-Kobylinových her lze uvádět samostatně. Ostatně první část, Svatba Krečinského (1854), komedie o ukradeném šperku a sňatkovém podvodníkovi bažícím po bohaté statkářské dcerce, se také hrála nejčastěji. Díly Proces (1861) a Tarelkinova smrt (1868), inspirované trpkými životními zkušenostmi autora, jsou však součástí celku, který je víc než prostým součtem - teprve pak je úplný autorův obraz zkorumpované moci úředníků a bizarního soukolí byrokracie. V Procesu totiž salonní švandu nahradí příběh uštvaného statkáře Muromského, jehož úplatní úřadové uštvou, aby se v závěrečné části začali požírat mezi sebou.

Režisér Zdeněk Kaloč se snažil odstínit žánrové proměny jednotlivých dílů. Selankovitě úsměvná veselohra se zlomí do bizarně tragikomického příběhu vrcholícího skonem nevinného statkáře, kterážto smrt se prodlouží do finální přízračně černé grotesky. Výsledku by však slušely ještě razantněji odlišené polohy - jak v režii, tak v herectví. Naopak jako polopaticky popisná vyznívá proměna kostýmů strážníků od kdysi carské policie do modernějších uniforem milice.

Přitažlivá na Kaločově inscenaci je scénografie Jany Zbořilové. Pomalu destruovaný svět noblesního statkářského pokoje může zčernat v temnou díru úřadu, kde nad hlavami pinožících se lidí výhrůžně visí balíky nevyřízených spisů. Kulisy postupně obrané na konstrukce se v závěru stanou vězením, klecí, v níž uvízne sám podvodný Tarelkin, jehož drastické výslechy připomenou výslechy StB. Podobně hudba Milana Svobody dokáže navodit atmosféru plíživé hrůzy či kafkovskou panoptikálnost zkorumpovaného světa.

Inscenace zalidněná více než třiceti postavami poskytla rozličné herecké příležitosti - a v Brně jich různě využili. Teatrální měšťka a dohazovačka Atujevová je výtečnou kreací Zdeny Herfortové. Širokou ruskou duši i robustní výkon v roli ubíjeného statkáře Muromského excelentně zvládá Jaroslav Dufek, jehož hrozivý záchvat rozčilení i postupné kolabovaní zvedá stavidla, za nimiž platí jen podvody, peníze, vydírání a kšefty. Propriety Igora Bareše - seladonsky vyčesaná černá paruka a syslí předkus - herce nutí spíš k pitvoření než k zařezávající se podobě gaunera. S upocenými rozčepýřenými a prořídlými vlasy se Bareš jako umaštěný skřet blýskne spíše v podvodném projevu nad vlastní rakví. Někdejší sluha Krečinského spojený postavou Zdeňka Dvořáka s natvrdlým fízlem Rasplujevem bohužel nepřesáhne hranice ploské grotesknosti, čímž výhrůžný osten večera netrčí v závěru, kdy absurdní vyšetřování plodí nepohodlné zločince jako na běžícím pásu.

Co asi běželo brněnským divákům hlavou v roce 1965? Tehdy na stejném jevišti - ještě s dozvuky stalinismu - Mahenova činohra jako první tuzemská scéna nasadila Suchovo-Kobylinovu trilogii vcelku. Tarelkinova smrt však oslovuje i přítomnost: nepraktická délka, v nepatřičné zábavnosti rozostřené herecké výkony a pozapomenutý ruský dramatik nemusí tomu být fatální překážkou.

Činohra ND v Brně - Alexandr Suchovo-Kobylin: Tarelkinova smrt
Scénická adaptace trilogie Svatba Krečinského, Proces a Tarelkinova smrt Zdeněk Kaloč, překlad Alena Morávková, režie Zdeněk Kaloč, dramaturgie Miroslav Plešák, scéna a kostýmy Jana Zbořilová, hudba Milan Svoboda
Premiéra 19. dubna v Mahenově divadle


Fotografie z představení Tarelkinova smrt.