Titul Fantomas kontra Juve není chronologicky první, nýbrž druhý, který dvojice autorů Pierre Souvestre a Marcel Allain napsali. Je z roku 1911, dříve téhož roku však vyšel už "eponymní" titul Fantômas (obálka prvního sešitového vydání na snímku) - zločincovo jméno je mimochodem, na rozdíl od češtiny, vždy psáno se "stříškou" nad "o". To však nemění nic na tom, že první svazek zahajuje tradici.
"Chtěli bychom ve fantomasovských příbězích pokračovat. Knihou Fantomas kontra Juve startujeme sérii těchto příběhů, rádi bychom postupně vydali všech 32 titulů v počtu cca 2 knihy za rok. Samozřejmě záleží na tom, jaké budou ohlasy a zájem čtenářů." řekla iDNES.cz zástupkyně nakladatelství Vanda Stankeová. Dodejme, že v podobné sféře klasické "brakové literatury" se totéž nakladatelství pohybuje už od loňska, kdy začalo vydávat sérii knih s detektivem Nickem Carterem.
Titul Fantomas kontra Juve už svým názvem popisuje základní konflikt, který se promítá do většiny z dvaatřiceti románů "základní řady", které za pouhé tři roky dva francouzští novináři Pierre Souvestre (1874 - 1914) a Marcel Allain (1885 - 1969, na snímku) vychrlili. Na ně navazuje dalších jedenáct, které po smrti svého partnera napsal Marcel Allain sám, a řada dalších, které převzaly mnohdy jen typ hlavní postavy a od celkového ladění originálů se oddálily.
Fantomas na plátně
To ostatně platí nejen pro literární či komiksové napodobovatele, ale také pro nejslavnější filmové verze, totiž trojdílnou minisérii francouzského režiséra Andrého Hunebellea s Jeanem Maraisem v dvojroli Fantomase a jeho protivníka, novináře Fandora, a s Louisem de Funésem coby popleteným inspektorem Juvem.
Ačkoli nejen tyto, ale i další postavy filmů Fantomas (1964), Fantomas se zlobí (1965) a Fantomas kontra Scotland Yard (1966), vycházejí z postav originálních románů, jedná se spíše o snímky parodické. Ostatně podobně, jako některé filmové bondovky posouvají originální literární předlohy Iana Fleminga.
Fantomas je podle Souvestrea a Allaina skutečný génius zla a teroru, inspektor Juve není žádný směšný popleta, nýbrž detektiv klasického střihu a Fandor nejen neohrožený novinář, ale patrně také syn samotného Fantomase. Složité "rodinné předivo" ostatně filmové verze vůbec nereflektovaly a tak ani nenaznačily to, co lze v knihách přečíst, že totiž Fandorova milenka Helena je Fantomasovou dcerou a jejich vztah je tak incestní.
Ačkoli tři Hunebelleovy snímky jsou nejslavnější, zdaleka nejsou jedinými případy, kdy se nechali Fantomasem inspirovat filmaři. Už za němé éry kinematografie bylo natočeno v letech 1913-14 pět fantomasovských příběhů v režii Louise Feuilladea, v nichž hlavního zloducha ztělesnil René Navarre. V roce 1920 rovnou s dvacetidílnou sérií přispěchal americký režisér Edward Sedgwick.
Další čtyři, už pochopitelně zvukové filmy vznikly mezi léty 1932 až 1948. Za velmi významné je považováno také čtyřdílné televizní zpracování z roku 1980, už proto, že dva díly režíroval slavný představitel francouzské nové vlny Claude Chabrol a další dva syn Luise Buňuela Juan Luis.
Avantgarda ctí Fantomase
Když už je řeč o proslulém surrealistovi Luisi Buňuelovi, je třeba se zmínit o tom, že postava Fantomase fascinovala řadu představitelů meziválečné avantgardy. Už její předchůdce Guillaume Apollinaire založil ve Francii Společnost přátel Fantomase. Básník Robert Desnos je autorem Balady o Fantomasovi, kubistický malíř Juan Gris je autorem obrazu Fantomas a jeho surrealistický kolega René Magritte se zločincovou postavou nechal inspirovat hned několikrát (na snímku s jedním ze svých fantomasovských děl).
Pozadu ostatně nezůstali ani čeští umělci. Kubistický "Portrét" Fantomase namaloval v roce 1920 samotný Josef Čapek a největší český surrealistický výtvarník Jindřich Štyrský je autorem deseti obálek k vůbec prvním českým překladům děl Souvestrea a Allaina. Svazky s originálními Štyrského kolážemi dnes patří k sběrateli velmi vyhledávanému zboží v antikvariátech a knižních inzerátech.
V pravý čas jako vždy, princezno Arabelo
Fantomas v Čechách je ostatně fenomén sám pro sebe. Způsobila to jistě zdaleka nejen "avantgardní" tradice, že Hunebelleovy filmy o Fantomasovi jsou u nás dodnes zřejmě populárnější než kdekoli na světě a mnohé "hlášky" z nich se vžily do běžné mluvy několika generací. Bezpochyby k tomu přispěl i geniální dabing, nejména pak Františka Filipovského (Juve neboli de Funés) a Miroslava Moravce (Fantomas čili Marais).
Dovedně Fantomasovu postavu zrecyklovali i scenárista Miloš Macourek, režisér Václav Vorlíček a k nepoznání namaskovaný herec František Peterka v seriálu Arabela, kteří však postavu zlosyna posunuli do takřka "jánošíkovského" gardu - aniž by jim to ovšem mohl mít kdokoli za zlé.
Po všech těchto úpravách máme konečně jako čtenáři šanci seznámit se s kořeny celého fantomasovského kultu prostřednictvím nových (ve většině případů vlastně prvních) vydání klasických románů, z nichž ten první přeložil Jiří Žák. Z dnešního pohledu se samozřejmě jedná o úsměvné čtení, které je ale plné krásné atmosféry. Rozhodně příjemnější, než probíhající volební kampaň, kterou Fantomas nevědomky, sto let po svém "narození", také ovlivnil.
