Vznik požáru v objektu Veletržního paláce v Praze 7 byl oznámen 14. srpna 1974 ve 21.33 spojovací ústředně Požárního útvaru Praha. Přes okamžité a intenzivní nasazení hasičů se oheň nepodařilo zastavit a z budovy, která v té době sloužila jako administrativní sídlo několika podniků zahraničního obchodu, zbyl v podstatě jen železobetonový skelet.
Zdálo se, že se tím historie tehdy padesát let staré raně funkcionalistické stavby uzavřela.
Jenže budova nakonec nebyla zlikvidovaná, naopak se postupně začala rekonstruovat. Dnes ve Veletržním paláci sídlí Sbírka moderního a současného umění Národní galerie. A právě NG uspořádala k výročí ničivého požáru výstavu. Nese název Skleněné peklo a na „místě činu“ bude k vidění do 28. září.
Expresivní snímky
Expozice ukazuje fotografie a archiválie, jak se zachovaly ve složkách vyšetřovatelů požáru, a několik snímků, které vznikly u diváků. Podařilo se například dohledat autora expresivní série více než třiceti barevných fotografií, které přesvědčivě ukazují šíření požáru budovou a jež při vyšetřování využívali jak požárníci, tak Veřejná i Státní bezpečnost.
Oheň a jeho hašení se staly nechtěnou atrakcí letní Prahy. Hořící kolos s velkými skleněnými, postupně se tříštícími okny tvořil proti noční obloze působivý kontrast. Protože nebylo možné okolí budovy zcela uzavřít, mohli lidé poměrně zblízka sledovat vyčerpávající a téměř beznadějnou práci hasičů. Včetně v podstatě akčních scén, kdy bylo nutné zachránit několik osob z planoucí střechy pomocí žebříku. Oficiální likvidace požáru je uváděná následující den v sedm hodin. Ovšem ještě dalších sedm dní byl objekt pod kontrolou hasičů, kteří bojovali s drobnými lokálními ohni.
Ze záznamů a vyšetřovacích zpráv lze rekonstruovat postup požáru uvnitř budovy a jeho hašení téměř minutu po minutě. Instalaci rámují zprávy z dobových médií. Tehdejší tisk možná překvapivě věnoval požáru minimální pozornost, a to přesto (nebo možná právě proto), že budovu využívaly podniky zahraničního obchodu, klíčové pro socialistické hospodářství. Výstava je tak zároveň reflexí tehdejší mediální kultury.
