Z prozaických textů Ivana Wernische, Ludvíka Aškenázyho, Mariána Pally, Jaroslava Pížla, Lumíra Tučka a Josefa Kroutvora si Michal Vích vybral vesměs takové, ve kterých lze nalézt silný vnitřní rytmus (není náhoda, že většina autorů je známa též - nebo dokonce především - jako básníci), který mohl vytáhnout a zdůraznit.
Nejen práce s textovým celkem, ale také s jednotlivým sloganem, který v rámci souvislého textu při pouhém čtení nemusí vždy "praštit do oka", ale skladatel si jej dokázal najít a vytvořit z něj základní stavební prvek celé písně, někdy dokonce v podobě jakéhosi specifického refrénu, pomohla Víchovi původně prozaické texty převést do smysluplných strof a rozfrázovat je do hudby.
Oklikou a přitom moudře
Bylo by nejjednodušší poskládat buď co nejprostší motivy, které se na netradiční textovou složku snadno napasují, nebo naopak přijít s "alternativní" změtí zvuků a s berličkou proklamací o progresu jít vlastně cestou nejmenšího odporu.
Michal Vích ale zvolil stylově velmi rozmanitou hudbu, která je ovšem zcela přístupná běžnému posluchači a zároveň přináší dobrodružství objevování i zkušenějšímu zájemci o netradiční hudební formy. Nezapomeňme, že Vích má za sebou i vyloženě rozměrné hudební počiny včetně opery (Opera La Serra, 1994). Na druhé straně širokou škálu žánrů uplatnil třeba při práci pro film (např. Kouř Tomáše Vorla).
Z hudební složky - ale i konceptu alba jako celku - tak jsou na jedné straně cítit Víchovy bohaté zkušenosti, na straně druhé ale i "umělecká moudrost", která skladateli brání zbůhdarma plýtvat všemi prostředky, které ovládá, protože prostě ví, že méně je více. Jakkoli to zní jako klišé.
Komu čest, tomu čest
A co vyšlo Michalu Víchovi naprosto dokonale, to byla volba pěveckých interpretů jednotlivých písní. Skvělí jsou všichni pánové: Jiří Macháček, David Vávra, Pavel Liška i sám skladatel. Je-li ale někdo hvězdou tohoto alba, je to bez diskuse Lenka Vychodilová (se kterou ostatně Vích průběžně spolupracuje i v jiných projektech).
Vychodilová ani nemusí sama s pseudooperním výrazem zpívat celý text jako třeba v krásné Wernischově hříčce Nesetkání. Stačí, když využije šíře svých hereckých schopností, které vtěluje do "pouhého" hlasu tak, že by jí mohl závidět kdekterý matador rozhlasových her.
A tak jsou nejsilnějšími zážitky alba její příšerná "zanášející" ženština v taktéž Wernischově Probouzím se... (zvlášť vedle rezignovaného milence Pavla Lišky), puberťačka v Kušně podle Jaroslava Pížla nebo zcela vyhaslá žena z maloměsta v Aškenázyho Románu. A stačí jí třeba jen jedna jediná věta "Když je ten mír, už bys mě moh taky přestat tlouct," aby si posluchač z celých Aškenázyho Vztahů pamatoval právě jen ji.
Samozřejmě, kromě interpretace Vychodilové značně napomáhá síla obsahu, který "má na jazyku", a pochopitelně i hudební podpora či komunikace s kolegy ať už v duetech nebo s ženským sborem. Přesto si na místě Lenky Vychodilové lze představit jen málokterou současnou zpěvačku, a to včetně jejích kolegyň, které své schopnosti dělí mezi hudbu a divadlo.
Je možná trochu nespravedlivé vytrhovat z kontextu velmi zdařilého alba Povísně jednotlivosti, konec konců, příspěvky všech osobností jsou vesměs plnocenné. A nebýt každé složky, album by bylo bezesporu chudší. Na druhou stranu ale právě v takovémto nejednoduchém projektu platí: komu čest, tomu čest.
Michal Vích: Povísně
vyd. Black Point, čas 52:48
Hodnocení iDNES.cz: 90 %
