Úvodní povídka Definice lásky dýchne atmosférou jeho starší knihy Účastníci zájezdu. Pár na zahraniční dovolené, moře, trochu nudy a trochu nepřiznaných pochybností, hodně analýzy, co a jak dělají ostatní rekreanti. A lze na ní dobře ilustrovat autorovy přednosti i nešvary.
Pozor na slogany
Mezi ty první patří svižné dialogy, přesné detaily, schopnost nečekané zkratky. Ať je Viewegh pranýřován jakkoli, tenhle talent mu nikdo nemůže upřít. Jen málokterý současný český autor dokáže tak úsporně vystavět příběh a stupňovat napětí, vyvarovat se zbytečného plkání a v pár větách vystihnout obehraný vztah, každodenní trapnosti, stejně jako náhlé milostné okouzlení.
Na druhou stranu formální suverénnost Viewegha připravuje o určitou syrovost až autentičnost. "Co je to láska?" ptá se atraktivní, zajištěná, ale vlastně nešťastná žena Vilma moudré stařeny v závěru povídky. Ta odpovídá následovně: "Když je to aspoň občas pěkné." A dodává: "Když to není dlouho nesnesitelné."
Tady by povídka mohla skončit, ale nekončí. Viewegh pasáž bičuje větou, že ženy vědí, že se dotýkají čehosi nanejvýš důležitého. "´Takže když budeme lásku definovat takhle, pak...?´ nedokončila Vilma. ´Pak jsem ji zažila,´ odpověděla bez váhání stařena a vycenila na Vilmu umělý chrup."
Viewegh do svých textů bohužel čím dál víc vnáší vypočítané, v podstatě reklamní slogany, které se dobře vyjímají na plakátu či v novinovém rozhovoru, ale méně v literatuře: " Život. To je ten sok, kterého nemůže porazit … Víte, co je mládí? Nový mercedes pro každého … Štěstí je afektivní porucha příjemného typu … Můj život je nesmontovaný botník … Jeho život byl koneckonců taky seriál." Na podobné věty začnete být po čase alergičtí.
Nová knížka je nadto zaplněná citacemi autorových i cizích knih, ne nadarmo má jedna z nejpovedenějších povídek souboru Sedmdesát jedna čajových růží podtitul literární hádanka. Letitý pán okouzluje ženy kyticemi růží a zklamaná květinářka jeho staromilskou galantnost naivně zamění za poslední ukázku vymírajícího druhu skvělý Muž. Pravděpodobně jde o variaci na slavnou scénu z květinářství z Cunninghamových Hodin, která sama "opisuje" Virginii Woolfovou.
Klouzání po povrchu
Dalo by se pokračovat. Dáma s krémem přiznává inspiraci v Dámě s psíčkem od Čechova, další povídky parafrázují samotného Viewegha. Příběh Spisovatelův otec by mohl odkazovat na Anděly všedního dne, Rakev a Špaček (motiv samoobsluhy na partnery) na Báječná léta pod psa, závěrečné Vzkříšení na Povídky o lásce a o sexu včetně totožné věty, že pro lásku se musí trpět.
Úhrnem vzato, jsou Povídky o lásce tak trochu stylistická cvičení pro více či méně obeznalé čtenáře. Obratné, rychlé, efektní. Tematicky a vypravěčsky pestré, snad vyzrálejší, ale také trochu mechaničtější než starší povídky. Občas klouzají po povrchu a občas jsou to takřka dokonalé "příběhy obyčejného šílenství".
Zmíněná Dáma s krémem vypráví o chlapíkovi, který se zblázní do tváře z billboardu. Přitažená zápletka? Po krátkém dotazníku v redakci jsem pochopila, že je to mezi muži naprosto běžné. Tudíž by tuhle recenzi měl asi psát nějaký ten chlap.
Michal Viewegh: Povídky o lásce
Druhé město, Brno 2009, 152 stran, 229 korun.
Hodnocení MF DNES: 60 %
