Sebeironicky říká, že Pražák nemůže Sudetům úplně rozumět. A přece v té poznamenané krajině našel Petr Mikšíček (1977), mladý absolvent kulturologie, své velké téma. Výsledkem jsou knihy a výstavy Zmizelé Sudety (www.zmizelesudety. cz) a Znovuobjevené Krušnohoří nebo projekt pro školy - Krajina za školou.
* Prošel jste Čechy dokola po hranicích. Měl by podobnou cestu podniknout každý Čech?
Muslim by jednou za život měl podniknout pouť do Mekky, křesťané podstupují pouť do Santiaga de Compostela. Povídat si o tom, co na cestě viděly, mohou pak všechny generace, spojuje je to. Ale obejít domov by mohl člověk i "jen tak". Výsledek je totiž podobný. Znám několik lidí, kteří na základě mé knížky dostali chuť něco podobného udělat také. V prosinci se mi ozval jeden student z Brna, který se rozhodl napsat diplomovou práci o cestě kolem Čech. Budu mu zřejmě dělat oponenta. Začal teď v březnu a má to asi o dost tvrdší.
* Kdežto vy jste šel v létě...
Od poloviny července do konce září roku 2000. Zatímco v Praze zuřila pouliční válka kvůli měnovému fondu, já si zrovna dával kávu v Nové Peci u Lipna.
* Na cestu jste se vypravil získat pevné názory. Našel jste je?
Pro mě to byla dobrá terapie, jak se zbavit nespokojenosti či strachu, očistná kúra. Ale není na týden. Teprve po něm jsem ztratil divný pocit, že dělám hloupost. Možná je začátek knihy až příliš naivní, deníčkovitý, ale to je schválně, aby bylo znát, že člověk začíná uvažovat jinak. Získá nadhled a vymaní se z vlivu lidí, kterým dosud jen přikyvoval, bojuje o svůj názor. I proto kniha nemá obsah podle regionů, ale podle poznávání sebe sama. Není to jen pouť Sudety, ale i po proměnách poutníkovy duše. Vydal jsem se na cestu, z níž mě všichni zrazovali, a krajina mi za odměnu dala tohle téma. Chtěl jsem najít sám sebe, a našel jsem smysl, proč píšu. Na kulturologii mi chyběla země, kterou bych mohl zkoumat - jako mongolistika má Mongolsko. A Sudety se ukázaly ideálním terénem pro široký výzkum. Najednou mám před sebou strašně práce.
* Píšete, že vás naše země ohromila. Čím?
Jak se v ní snoubí kultura a zabydlenost s divočinou. To asi jinde moc k vidění není - pár desítek kilometrů od měst můžete pocítit absolutní samotu, divočinu, zaniklé cesty, zbořené obce. Máme tady všechno: od národních parků přes krásná městečka, zemědělský venkov, povrchové doly až po zaniklé kulturní krajiny, jako je Doupovsko. Šel jsem a přemýšlel, jak moc vypovídá naše krajina o naší duši. Není tak krásná až vyumělkovaná jako třeba v Rakousku, ale je rozervanější.
* Které místo na vás nejvíce zapůsobilo?
Byla to tři důležitá místa. První údiv jsem zažíval při pouti po Krušných horách. Byl jsem překvapen, jak krásné jsou, ačkoliv prošly ekologickou katastrofou. V Bažantově v Českém lese mi konečně došlo, jak silný fenomén jsou zaniklé obce, místa, která byla vymazaná z tváře naší krajiny. Zůstaly po nich strupy, které přežívají a vydávají energii, kterou vnímáte a nutí vás přemýšlet: co tady bylo a proč už to není.
* A ten třetí zážitek?
V lipenské osadě Svatý Tomáš jsem potkal osmdesátiletého Petra Ziegrossera. Vyprávěl, jak ho v osmatřicátém vyhnali Němci, jak prožil válku, jak se zatápěly vesnice pod Lipnem. Oživil všechny ty obrazy, které jsem cestou viděl, a představy, které jsem si k nim přikresloval. Stal se pro mne pamětí celého pohraničí. O jeho osidlování se nemluví, neexistuje o tom žádná komplexní studie. A to šlo o největší sociodemografickou událost, která se v tomto státě stala: zřídilo se nové ministerstvo a vědecké ústavy, organizoval se odsun tří a půl milionu a příchod dvou a půl milionu lidí.
* Vnímáte osidlování pohraničí jako negativní fenomén?
Naopak, na naše poválečné poměry se myslím povedlo. Bylo to akorát příliš práce a emocí najednou. Negativní projevy jsou vidět na zaniklých obcích, na stavu památek. Nové obyvatelstvo se prostě nedokázalo s krajem narychlo ztotožnit. Zřetelné je to na severozápadě: s odsunem odešla kultura, ale i odpovědnost za území. Vznikly velkoplošné doly, likvidovaly se obce a domy v rámci oslav VŘSR nebo kvůli úklidu před spartakiádou. Zkrátka dobyté území, kde se dá rabovat. Ale u dalších generací se to myslím mění. Místní vidí, že se krajina padesát let likvidovala, a nyní to chtějí napravit.
* Jak se vám dařilo čelit rozporuplným vzpomínkám pamětníků, vyhraněným názorům na odsun?
Snažil jsem se na celou problematiku pohlédnout z druhé strany. Zajímalo mě, jak původní obyvatelé pečovali o svou zemi, jak žili. Nechci nás Čechy jen kritizovat, ale spíše popíchnout, ukázat fotodvojice proměn "němé krajiny", která se nemůže našim zvrhlostem bránit. A proto na lidi to srovnání tolik působí. Myslím, že nám většina lidí věří, že děláme hlavně terapii, nikoliv provokaci.
* Jak byste po sudetské pouti charakterizoval Sudety?
Místy Atlantida, země zaniklé civilizace. Nevyrovnané území, kde se střídá malebnost s devastací. Pohraničí bylo po roce 1989 "vyhozeno z inkubátoru" komunistického plánování a rázem ho zasáhla vlna bankrotů továren a nezaměstnanost. Dodnes se z toho úplně nevzpamatovalo, pomoci nyní mohou strukturální fondy EU - další centrální dotace. Když jste v Sudetech, dříve nebo později při debatě o stavu kulturního života narazíte na argument: nedivte se, tady jsou holt Sudety. To dědictví přetržených tradic, rodů a vztahů může traumatizovat, ale také nyní přináší výhodu dvojího obyvatelstva. Jedno tam žije a druhé dojíždí a pomáhá obnovovat památky. Mám zkušenosti, že hodně Čechů se potkává s Němci, kteří tam kdysi žili, a pokud v první chvíli nedojde k negativním emocím, tak si mají hodně co dát. V tom je to jedinečné. Ta nevlastní německá minulost kraje se mění na vlastní - a na tváři krajiny a staveb je to znát.
