I zde si vybírá, jak je charakterizoval list Boston Sunday Globe, "divoké postavy", drsné chlapy rozumějící přírodě a nevyhýbající se rvačkám ani rozličným konfliktům. I zde se zdá, že se autor snaží předat obdobné poselství - že jakýkoli totalitní systém je třeba zesměšnit a překonat. Činí tak ovšem způsobem, který by patrně nejlépe vystihlo spojení chmurně veselý až anarchistický - rozverný je tón vyprávění, jakož i stavba odstavců a kapitol (a koneckonců i jejich názvy: Dějiny prasat a hadr namočený v rumu, Při tvé dlouhé šedé bradě a tvém jiskrném oku, proč jsi zastavil? nebo Smesikvit!).
Bizarně groteskní jsou vedlejší epizody (jako třeba kočka s hlavou vězící ve sklenici majonézy, jež odstartuje celý román) i zápletky kulminující v naprostém chaosu, jenž je navíc pouhým dílem náhody, přírodní katastrofy, či snad naopak zásahem shůry. Pošetile parodický je jak modelový happy end, kdy se hlavní hrdina Ike Sallas vynoří z rozbouřeného moře coby jakýsi novodobý Noe s archou a setká se se svou milou, tak smrtelně vážný pseudovědecký dodatek popisující krásy severské přírody.
Vše, a že je tu akce a dobrodružství opravdu hodně, se odehrává v blízké budoucnosti v Kuinaku, svého druhu alternativní komunitě na americkém západním pobřeží (což je zcela v duchu dílka Keseyho oblíbeného autora Johna Steinbecka Na plechárně, na které se mimochodem na str. 55 žertovně upozorňuje).
Pokud něco daný časoprostor charakterizuje, pak jsou to hory odpadků, na nichž se pasou prasata a medvědi, a droga pojmenovaná skút, patřící k zázračným produktům Nového Německa. Rovněž však hojné možnosti rybolovu - a i tady, podobně jako v nezapomenutelné filmové scéně z Přeletu nad kukaččím hnízdem, se ukazuje, že právě na vodě člověk dokonale splyne s přírodou a osvobodí se od civilizačních tlaků.
|
KEN KESEY |
Logo Stříbrné lišky záhy zaplaví městečko, z jehož obyvatel se v rámci projektu, jímž není nic jiného než natočení jisté domorodé legendy a posléze přeměna okolí ve vyhledávanou turistickou oblast, mají stát akcionáři. Zachránit situaci dokáže snad jen Ike Sallas jako archetypální postava rebela.
Ne všechno však v nepříliš kompaktní Námořníkově písni funguje - značně nepřesvědčivě je vykreslena minulost protagonisty, čili smrt dcerušky, která měla sloužit jako klíč k jeho duši a chování, rovněž jednání ostatních postav postrádá hlubší motivaci.
Zbytečné jsou naopak některé rádoby zábavné či překvapivé výjevy - proč zde například promlouvá zničehonic pes? Nepoměrně více představ je však zdravě provokujících - ať už jde o zmínku o teroristických útocích na lodě s ropou, o regulátorech OSN, jejichž nejpodstatnějším úkolem patrně bylo vymýtit tvrdý alkohol a nahradit jej nechutnými umělotinami, či o době elektronického sprejerství, kdy "uprostřed něžné epizody Tak se točí svět vám najednou nějaký uhrovitý arafaťák začne cákat na obrazovku plivance a politiku".
Aniž chceme vyzrazovat pointu, lze říci, že Kesey do našeho globálního světa reklamy, marketingových strategií, peněz a konzumu pěkně tepe, což mu ovšem nebrání v tom, aby jeho hrdinové v závěru slavili americký Den nezávislosti...
Samozřejmě, skýtá se otázka, jaký vztah k Americe vlastně Kesey měl, tedy nakolik ho inspirovala a nakolik ji zase "na oplátku" kritizoval. Podle vlastního mínění dělal ve svém životě různé věci právě proto, že je Američan a že je jako Američan hledač a pionýr, na druhé straně však připouštěl, že území, které v 60. letech pomáhal objevit, je stále je ště dosti neprozkoumané a že musíme pořád odkrývat falešnost společenských struktur, v nichž všichni žijeme. Jeho postavení v americké kultuře patrně nejpřesněji charakterizoval další spisovatel Hunter S. Thompson, který prohlásil: "Vždycky dokázal žít tam, kde vál skutečný vítr."
Totéž lze tvrdit i o autorově posledním protagonistovi - a je jen krásnou tečkou, že ho coby námořníka ty větry šlehaly nejen s metaforickou nadsázkou.
| Ken Kesey (1935-2001) je obecně uznáván coby první hippie a otec kontrakultury 60. let, dekády, jež podnítila neobyčejný rozmach hnutí ekologického, feministického i hnutí za občanská práva, ale především hnutí psychedelického. Podle Keseyho on a jeho generační druhové hodlali životem i tvorbou vpadnout do vědomí lidí a změnit je - věděli, že západní civilizace uvízla ve slepé uličce, a snažili se tedy buď vrátit k něčemu čistšímu a upřímnějšímu, nebo se vydat k něčemu, co tu ještě nebylo. Pod vlivem drog údajně napsal i části své prvotiny, románu z roku 1962 Vyhoďme ho z kola ven, ohromující fiktivní vize, jejíž slávu dále rozesela Formanova filmová adaptace (v té době autor experimentoval s různými preparáty včetně LSD a stal se též placeným dobrovolníkem vládních výzkumů v nemocnici pro veterány v Palo Altu, které se zabývaly účinky halucinogenů; tam poté dokonce sloužil noční směny jako pomocník na psychiatrii). Se skupinkou Veselých šprýmařů (Merry Pranksters) se pak vydal na cestu Spojenými státy, jejíž průběh zachytil Kyselinovej test novožurnalisty Toma Wolfa, který v USA vyšel roku 1968 (a do našeho kontextu se dostal až roku 1999 zásluhou nakladatelství Maťa). Onu éru se později pokusil pochopit a jaksi důstojně uzavřít i sám spisovatel ve svazku s titulem Skříňka s démonem z roku 1986, kdy už dávno žil na severozápadě USA v relativní izolaci v úzkém kruhu rodiny na farmě (česky vydalo roku 1996 nakladatelství Argo). Kromě četných povídek, esejů a článků je Ken Kesey autorem celkem tří románů, přičemž ten druhý, obsáhlou ságu oregonského dřevařského rodu z roku 1964, sám označil za své nejlepší dílo (o jeho slabších uměleckých kvalitách se však čeští čtenáři mohli díky nakladatelství Argo přesvědčit roku 1999). Nyní na naše knižní pulty přichází román třetí a zároveň bohužel i poslední, Námořníkova píseň, které se spisovatelovi američtí fanoušci dočkali před jedenácti lety. |
 Ken Kesey |
