Někteří fandové v tom vidí rozpor, jiní vývoj či pragmatismus, část posluchačů skupině nevěří. Nyní dávají zpěvák Kryštof Michal, kytarista Hynek Toman a spol. do pranice další desku.
A mají nový hit English Stereo, který hraje i jinak konzervativní stanice Radiožurnál. Debata o kariéře Supportů může pokračovat. "Ale my hlavně chceme, abyste se bavili," vzkazují fanouškům.
Název desky znamená Libozvučnost a jiná dobrodružství. Jsou v něm nějaké skryté významy?
Toman: Některé písně jsou libozvučné a jiné dobrodružnější. Název vystihuje atmosféru a náladu materiálu.
Libozvučnost je vlastně pozitivní přirovnání pro pop?
Toman: Spíš je to něco, co lahodí uchu a člověk má pozitivní pocit. Neurazí ho to.
Michal: Libé zvuky závisejí na osobním vkusu. Někomu lahodí zvuk cikád, jinému může jít na nervy.
Vaše nová píseň English Stereo vedla šest týdnů rozhlasový žebříček. Před lety jste se v rádiích s angličtinou hůře chytali. Cítíte nyní satisfakci?
Michal: Spíš je to vnitřní satisfakce. Za patnáct let, co hudbu děláme, se stáváme méně naivní a radikalismus nás opouští. Především proto, že si začínáme uvědomovat širší souvislosti a přestáváme vidět věci černobíle. S rádii to bylo stejné. Reagovali jsme bláhově na nepodložené zprávy, nechali jsme se vyhecovat. Pak jsme si uvědomili, že rádia jsou soukromá stejně jako my. My si hrajeme své věci a tím pádem musíme tolerovat, že oni si můžou vybírat muziku, kterou chtějí vysílat.
Změnili jste přístup?
Michal: Ano. Když nejde Mohamed k hoře, půjde hora k Mohamedovi. Tak jsme šli za lidmi z rádií a ptali se: "Co kdybychom vám dali pět písniček, které se nám líbí, a vy si některou vybrali?" Najednou to začalo fungovat. Nikoho jsme do ničeho nenutili. Fandové se někdy diví, že rádia si z našeho alba vyberou nejpopovější skladbu. Ale to je logické. Kdybychom jim přikázali: "Budete hrát tohle," nevezmou si nic. Možná by si lidi mohli rádia vychovat. Kdyby měla každý den stovky telefonátů s přáním, ať hrají jinak, určitě by se přizpůsobila.
Písně z nového alba vznikaly jako deníky, je v nich obsažen úsek života, který máte za sebou od poslední desky?
Michal: Asi ano. Tentokrát se na desce autorsky podílelo víc lidí. Hynkovy písně mají jinou atmosféru než skladby našeho kytaristy Reného Rypara, já jsem přinesl baladu a k tomu jsme si udělali dobře s hip hopem. Deska je různorodá, myslím, že bude příjemná na poslech.
Jenže někteří posluchači si vás zařadili v tvrdším stylu, který jste hráli v 90. letech, a současní Supporti jsou pro ně problematičtí. Jak to vnímáte?
Michal: Člověk dokáže rozpoznat kritičtější publikum anebo lidi, kteří se přišli bavit. To jsou někdy velké rozdíly. Obecně je publikum v Česku poměrně hodně kritické. Ale možná nás kritické publikum víc tlačí, abychom se zlepšovali. Není dobré usnout na vavřínech. Na druhou stranu to může být i nepříjemné. Samozřejmě zažíváme také koncerty, na které se lidi přijdou bavit. Ale z jednoho vystoupení lze získat tři zcela jiné ohlasy. Český zvyk je spíš takový, že lidi nezačnou především u sebe. Místo toho uvažují, že by měl nejdřív začít jejich soused.
Toman: S deskou bojujeme jakoby od začátku a dál si můžeme snít svůj sen – stát se velkou kapelou.
Michal: Jsme stále na začátku. Děláme přece jenom písničky. My nevyrábíme nic, co by svět zlepšilo nebo postavilo na nohy. Naším posláním je dávat lidem radost. Přinejmenším takovou, jakou máme z hudby my. A my ji bereme jako zábavu. To je jediné, co chceme.
