Pavel Šmok a Pavel Ďumbala, podepsaní pod režií a choreografií, balet zkrátili.
Škrtů, jimž podlehly hlavně taneční variace (například výstupy ročních období), netřeba litovat.
Snaha podpořit takto dějový spád však vyšla jen částečně. Děj přibrzďuje málo propracovaná režie, a zejména jednoduchý výklad postav.
Některé figury jsou bezvýrazné (Popelčin otec, Dobrá víla), jiné se opírají jen o groteskní šarži (macecha a zlé sestry). Nepomáhá ani standardní a málo objevná choreografie, zasazená do náznakové scény Karla Glogra a rokokových kostýmů Romana Šolce.
Inscenátoři se pyšní živým hudebním doprovodem. Ten je však největší slabinou. Orchestr Státní opery Praha pod vedením Leoše Svárovského hrál Prokofjeva k nepoznání unyle a naprosto bez příznačného třpytu.
Dobře se uvedli někteří sólisté: z Plzně příchozí, technicky jistý a noblesní Ondřej Novotný jako Princ a přirozeně něžná Lucie Holánková v titulní úloze. Sbor má se svou nepříliš komplikovanou choreografií o poznání větší problémy.
Přes výše zmíněné patří tato Popelka k solidním inscenacím a mohla by se úspěšně poměřovat s lepšími díly na regionálních scénách. S baletním souborem Národního divadla se však srovnávat nedá.
