Bizarní dům ve Štiříně zažil zvláštní premiéru. Zahrál si noční hotelový bar za dne, kdy jsou židle na stolech a jediný host se sem vkrádá kvůli bílému klavíru se zlaceným kováním. Bolek Polívka coby hrdina snímku Hodina klavíru, jemuž alkohol zničí koncertní kariéru a hrozí mu i po návratu z léčebny, tu včera poprvé udeřil do kláves.
Hladce oholený, čistý a upravený herec už v ničem nepřipomíná rozevlátého „bílého Roma“ z filmu Roming, jejž nedávno dotočil. „Vždyť jsem právě vyléčený,“ shrnuje Polívka scénu, jíž režisér Zdeněk Zelenka natáčení zahájil. Dráhu jeho hrdiny však čekají i pohnutější okamžiky; hlavní kameraman Vladimír Opletal ji shrnuje slovy: „Ze salonu až do sklepa, to je pád!“
Scénář Jiřího Hubače velice volně odkazuje na jeho slavné příběhy Tažní ptáci a Ikarův pád s Vladimírem Menšíkem a Vlastimilem Brodským v hlavních rolích. Nový projekt, jenž vzniká rovněž pro Českou televizi, ale nezříká se ani možné cesty do kin, má jiné postavy i časové určení, nicméně jako by obloukem trilogii završoval.
Polívkův hrdina po návratu z protialkoholní léčebny zjišťuje, že odhodlání začít znovu je jen tragická iluze. Žena mu odešla k jinému muži, fiasko zažije v bývalém zaměstnání i při pokusu učit. Pomáhá mu i proti jeho vůli jen bývalý spolupacient, jinak zřízenec z patologie: ač sám slaboch, pro přítele je schopen oběti.
Polívkovým protihráčem bude Pavel Liška, hvězdné obsazení doplní Jan Budař, Jan Dolanský či Vilma Cibulková. První den však patřil hlavně Polívkovu klavírnímu sólu - pro Jaroslavu Pokornou v roličce uklízečky. Když se vyhozený muzikant vplíží tajně ke klavíru, vysvětlí jí, že si potřebuje něco přehrát, ať při tom klidně luxuje - alespoň ho nikdo neuslyší.
Žena zapne vysavač, ale sedí a nábožně sleduje, jak někdejší virtuos hraje vlastní skladbu Píseň pro tebe; pro ztracenou lásku. Řekne se to snadno, ale točí se složitou záběrovou technologií na více kamer, kdy se každé slovo i pohyb musí kvůli střihu přesně načasovat, takže je důležité zkoušení.
Režisérův pokyn „Zatím pojedeme bez talentu“ znamená čistě technickou zkoušku. Když už mají všichni střihové pokyny zažité, zavelí: „Teď to chce herecky oživit, uklízečka musí být víc hadrnice. Děláme tragikomedii, mělo by to mít lehkost.“
Každé opakování scénu zpřesňuje, Zelenka si libuje „Už se to klube“ - a právě v té chvíli kdosi projde za skleněnou stěnou hrdinovi za zády. „Tak poprosím ještě jednou, s natěšeností,“ říká Zelenka a poslední klapku označuje „pro radost, z rozjívenosti a prostopášnosti“. Ukáže se, že se vyplatila; byla nejlepší!
„Jistěže trénuju, ale zahrát umím jen Vlnky od Vlasty Redla,“ směje se Polívka, když zkusmo preluduje a pobrukuje píseň, kterou napsal Vadim Petrov.
Ve skutečnosti zní hudba z playbacku a v detailu se po klávesách rozběhnou prsty profesionála, který Polívkovi radí, kdy se má do hry „opřít“ a jak vtěsnat nohu na pedál. Iluze, že hraje opravdu Polívka, je dokonalá - než na „hluchém“ klavíru náhodou narazí na znělou klávesu. Herec se rozesměje a štáb s ním, chvilku uvolnění všichni vítají. Ambiciózní projekt se totiž bude točit až do 4. prosince.
