Autor knihy, anglický historik Nigel Hamilton, jehož biografii polního maršála Montgomeryho před časem česky vydal Baronet, se tímto časovým výsekem vědomě vyhnul tlačenici několika desítek, možná stovek titulů, jež se zabývají právě Kennedyho politickou dráhou. O to pečlivěji Hamilton mapuje Kennedyho rodinné zázemí, neklidnou líheň, z níž vzešel klan Kennedyů. Autor si všímá, že sňatek Kennedyho rodičů - otce Josepha a matky Rose - byl prolnutím dvou tvrdě znesvářených bostonských rodin: otcové obou manželů proti sobě na tamní scéně stáli jako přímí političtí protivníci. Odlišné bylo i jejich osobní ústrojenství a tento nelad se fatálně přenesl i do svazku jejich potomků.
Hamilton tak kreslí prostředí, v němž John Fitzgerald Kennedy - neboli Jack Kennedy - vyrůstal, jako vše, jen ne rodinnou idylku. Nechává bez komentáře, zda se například časté a vcelku netajené otcovy nevěry podepsaly i na stejně neurovnaném sexuálním životě jeho syna Jacka. Zcela jasně naopak vyvozuje, že svůj budoucí politický styl Jack Kennedy nezdědil po svém vlastním otci, který chtěl právě do politické kariéry svých synů promítnout vlastní zhroucené ambice, ale po otci své matky - tedy právě po té kdysi rivalské rodině. Připomeňme, že Jack Kennedy z bezprostřední blízkosti sledoval, jak se jeho otec Joseph politicky odstřelil, když ve své roli amerického velvyslance v Londýně do poslední chvíle protlačoval (a to i na vlastní pěst, za zády prezidenta Roosevelta) politiku appeasementu vůči Hitlerovu Německu. Úvahu, nakolik se tato zkušenost promítla do následné nedůvěry a ostražitosti - a třeba tedy říci i prozíravosti - Jacka Kennedyho v jeho vztahu k Sovětům, nechává Hamilton opět na čtenáři.
Autor pak podrobným popisem všech škol, jimiž Jack Kennedy prošel, jeho spanilých výletů po Státech i po světě, jeho životního stylu a také jeho kongresmanské volební kampaně, říká: pokud to nebyly politické názory a způsoby, co by tento muž po svém otci zdědil, pak to v byly otcovy peníze, co budoucímu prezidentu Spojených států od dětství dláždilo cestu na vrchol. "Za ty peníze, které jsem do toho vrazil, bych mohl dát zvolit třeba svého šoféra," zachycuje Hamilton glosu Josepha Kennnedyho na adresu synovy volební kampaně. Často přitom šlo, jak upozorňuje Hamilton, o prapodivně nabyté prostředky; Joseph Kennedy byl mnohými považován za (všeho) schopného burzovního podvodníka. To však na skutečnosti, že jeho syn John Fitzgerald Kennedy vstoupil do historie jako patrně nejcharismatičtější americký vůdce tohoto století a že Kennedyho zavraždění se stalo časovým předělem v historii země, nic nemění.
Hamilton tak kreslí prostředí, v němž John Fitzgerald Kennedy - neboli Jack Kennedy - vyrůstal, jako vše, jen ne rodinnou idylku. Nechává bez komentáře, zda se například časté a vcelku netajené otcovy nevěry podepsaly i na stejně neurovnaném sexuálním životě jeho syna Jacka. Zcela jasně naopak vyvozuje, že svůj budoucí politický styl Jack Kennedy nezdědil po svém vlastním otci, který chtěl právě do politické kariéry svých synů promítnout vlastní zhroucené ambice, ale po otci své matky - tedy právě po té kdysi rivalské rodině. Připomeňme, že Jack Kennedy z bezprostřední blízkosti sledoval, jak se jeho otec Joseph politicky odstřelil, když ve své roli amerického velvyslance v Londýně do poslední chvíle protlačoval (a to i na vlastní pěst, za zády prezidenta Roosevelta) politiku appeasementu vůči Hitlerovu Německu. Úvahu, nakolik se tato zkušenost promítla do následné nedůvěry a ostražitosti - a třeba tedy říci i prozíravosti - Jacka Kennedyho v jeho vztahu k Sovětům, nechává Hamilton opět na čtenáři.
Autor pak podrobným popisem všech škol, jimiž Jack Kennedy prošel, jeho spanilých výletů po Státech i po světě, jeho životního stylu a také jeho kongresmanské volební kampaně, říká: pokud to nebyly politické názory a způsoby, co by tento muž po svém otci zdědil, pak to v byly otcovy peníze, co budoucímu prezidentu Spojených států od dětství dláždilo cestu na vrchol. "Za ty peníze, které jsem do toho vrazil, bych mohl dát zvolit třeba svého šoféra," zachycuje Hamilton glosu Josepha Kennnedyho na adresu synovy volební kampaně. Často přitom šlo, jak upozorňuje Hamilton, o prapodivně nabyté prostředky; Joseph Kennedy byl mnohými považován za (všeho) schopného burzovního podvodníka. To však na skutečnosti, že jeho syn John Fitzgerald Kennedy vstoupil do historie jako patrně nejcharismatičtější americký vůdce tohoto století a že Kennedyho zavraždění se stalo časovým předělem v historii země, nic nemění.
