Autorem prvních dvou částí Ať hoří Paříž a Políbila Dubčeka je Karel Steigerwald, třetí částí je aktovka španělského dramatika Franciska Nievy Zrychlené srdce. Zatímco myšlenky socialismu zažívaly v Československu v roce 1968 svého druhu poločas rozpadu, předvedly se v průběhu květnových studentských bouří v Paříži jakoby v plné síle.
V první části, čtvrthodinové scénické koláži, improvizovanou módní přehlídku na molu - symbol buržoazního laciného pozlátka - záhy vystřídá makabrický tanec studentů, mladých teoretiků i praktiků revoluce.
Při pohybových kreacích se z úst postav linou slogany slepené z vulgárního freudismu, ještě vulgárnějšího marxismu a výhrůžek, které díky významovým či situačním posunům získávají na komičnosti - například kategorický požadavek zespolečenštění žen a neobratné pokusy "dělat lásku".
Zdena Hadrbolcová s čepicí na hlavě mluví jako Sartre, "dlažební kostka jako argument" se naštěstí objevuje pouze jako citát a vzduchem jen poletuje vybledlý prapor revoluce. Zde se rodili budoucí teroristé, ale také pozdější zkrotlí představitelé různých establishmentů.
Osudové polibky
Přesun do českých poměrů je téměř plynulý, byť se vracíme o tři roky zpátky, do pražských majáles roku 1965. Jejich král, americký básník Allen Ginsberg, přijímá světelnou korunu. Hraje ho i recituje Zdena Hadrbolcová a jeho verše zaznívají i později jako komentář poetické volnosti k panující nesvobodě.
Steigerwaldův dramatický rukopis i režijní výklad Viktorie Čermákové navazují na jejich společnou kreaci Horáková x Gottwald, která se v La Fabrice objevila před dvěma lety. V neméně groteskní scénické koláži jen ubylo krutosti ve prospěch směšna, což je posun analogický přechodu z 50. do 60. let.
Dějovým pojítkem je příběh trojího osudového políbení. Studentka Jaruna - vedle Anity Krausové ji v montérkách jako živý komentář událostí po dvaceti letech ztělesnila Eva Salzmannová - políbila o majálesu Ginsberga, vyhodili ji ze studií a skončila ve fabrice. Tam, již jako pracující, políbila Dubčeka, a nakonec by měla políbit i Brežněva...
To jsou malé dějiny, ty velké tvoří jiní, kteří se občas nahodile promítají do těch malých. Postavou, kolem níž a zčásti jejím prostřednictvím se naplňují, je Alexander Dubček. Postavou směšnou až do vnitřností - paňácovitou podobu mu přesně vtiskl Ondřej Pavelka.
Na scénu je přivezen i s bicyklem v zaskleném futrálu, padají mu brýle, plete dohromady neslučitelné věci a Brežněv si ho na jednání v Moskvě po invazi nechává přinést jako ulovenou zvěř.
Divácky vděčná je scéna, kdy s Biľakem (Jan Lepšík) a Černíkem (Martin Učík) připravuje dort socialismu s lidskou tváří, z něhož je nakonec nevábná spálená placka.
Závěr, při němž mrazí
Jiří Štrébl si zahrál v obou dějinách: v malých chlapácky oportunistického vedoucího dílny Klabana, ve velkých generálního tajemníka Brežněva v celé rusácky samolibé parádě - ve scéně, kdy unikne Jaruninu plivanci, jej zdobí krom bílé hrudi nafouklé jako holubí vole i "gumácká" maska s typickým přebujelým obočím.
"Rusáků" je v představení víc. I když to mají být především "oni", jak je vidíme "my", všem by včetně Červoněnka (David Steigerwald) a Grečka (Filip Rajmont) - jakkoli je skvělá scéna na záchodě, kde maršál s Biľakem upečou bratrský vstup - prospělo, kdyby uměli lépe "rusky" včetně intonace a přízvuku.
Brežněvová (přehrávající Lucie Roznětínská) si plete Čechy s Čečenci. Těžko říci, jde-li o anachronismus (v představení ovšem skvělý), neboť historicky poprvé si nás s Čečenci spletl až Helmut Kohl. Je škoda, že autor jako antisportovec vynechal obojí hokejové události - to ovšem připomínám pouze jako pamětník.
V závěru mrazí: přitom nevidět žádné plamenné projevy a gesta, jen za zvuků ústřední melodie Nemocnice na kraji města vjíždíme s okupanty do dvacetiletého normalizačního seriálu.
P. S.: Třetí část, Zrychlené srdce, které má symbolizovat duchovní prázdnotu 70. let, působí po dvou dějinami sycených obrazech jako neorganická, vybledle mimočasová komorní etuda. S celkovou nevýrazností nepohnuly ani velice slušné herecké výkony Stanislava Majera, Gabriely Míčové i Jana Lepšíka.
K. STEIGERWALD, F. NIEVA - Políbila Dubčeka: 1968 čas utopie
Divadelní studio Továrna - La fabrika Praha. Režie Viktorie Čermáková. Délka 135 min.
Hodnocení: 70 %
