Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

RECENZE: Nový trend? Esesák jako slušný člověk, romantik či jeden z nás

  11:55aktualizováno  11:55
Kniha nizozemského spisovatele Alexandra Münninghoffa Pokračovatel rodu zvláštním způsobem souzní se dvěma tituly, jejichž jméno něco znamená – s úspěšnými Laskavými bohyněmi J. Littella a se stejně obchodně zdatným románem Už je tady zas T. Vermese.

Výřez z obalu českého vydání knihy Pokračovatel rodu | foto: Mladá fronta

Zatímco v Laskavých bohyních je nacistický důstojník romantickým démonem hnaným vlastními běsy, v Už je tady zas (recenze zde) se A. Hitler navrátivší se do moderní doby stává humornou, neškodnou figurkou. V Pokračovateli rodu se setkáme s esesákem jako „slušným člověkem“. Tak o sobě alespoň mluví – a jeho syn v přiznaně autobiografické knize to nijak nezpochybňuje. Zmíní se sice o své „vzrůstající podezřívavosti“, se kterou poslouchal jako teenager otcovy historky, ale jeho postoje zaznamenává s pochopením. Nacista se v těchto třech knihách stává romantikem, klaunem a jedním z nás.

Podat si Židy

Svižně, čtivě napsaný a dovedně zkonstruovaný román nabízí pohled na tři generace rodiny Münninghoffů. Patriarcha rodu, vypravěčův dědeček, je obchodník, jenž z pacifistických důvodů nechce za první světové války zůstat v Nizozemsku. Odebere se do Dánska a do Lotyšska; svůj komerční úspěch založí zřejmě na podloudném obchodu se zbraněmi. V Lotyšsku získá obří majetek a jeho syn Frans souzní s kulturou baltských německých rodů, se šlechtickým prostředím, jež v samostatném Lotyšsku přetrvalo. Frans – ač Holanďan – vstoupí v Nizozemsku okupovaném Němci do SS. Lotyšsko musela rodina opustit, protože podle paktu Ribbentrop–Molotov připadlo Sovětskému svazu.

Frans a jeho německo-lotyšští přátelé opovrhují Hitlerem pro jeho maloměšťáctví, ale strhává je svou válkychtivostí. A tak se z nich stanou šviháci v působivých esesáckých uniformách a začnou hvězdné roky jejich života (pro většinu ovšem skončí smrtí z rukou „ruských hord“, jak jsou sovětští vojáci popisováni). Když Frans v podstatě zázrakem přežije, jeho otec začne kamuflovat synovu minulost.

Samozřejmě, popsat vnitřní svět podnikatelského hráče stejně jako esesáka je legitimní spisovatelský cíl – dokonce zajímavá výzva. Ovšem pokud je Frans v autorově předmluvě charakterizován jako „naivní otec, který z idealismu bojoval v uniformě Waffen-SS proti Sovětům a poté bídně sešel v Nizozemsku“, je na místě otázka, jak to autor vlastně myslí. Neříká ta věta vlastně něco o zneuznaných zásluhách, které objektivně existují? Stejně jako když autor na začátku předmluvy hovoří o „Posenu, starém polském městě, jež se po staletí nazývalo Poznaň“? Představme si český ekvivalent: Prag, staré české město, jež se po staletí nazývalo Praha.

Uprazdňující se místo na trhu

Autor nezachovává žádnou distanci, když dojde na pronacistické promluvy jeho postav. Úvaha, že je třeba „podat si (evropské) Židy jako v Berlíně“, protože jinak nás „zaprodají bolševikům“, zaznívá jako objektivní fakt. Stejně jako když se Frans vrátí do Lotyšska po německé okupaci, autor se zmiňuje o vyvraždění rižských Židů jako o jedné z „hrůz války“, aniž vidí rozpor s ideou, že v dotyčné válce jde podle Franse o boj s bolševismem.

A konečně třeskutá věta z otcova opileckého monologu: „U nás ve Waffen-SS byli samí slušný lidi.“ Otec konstatuje a syn s porozuměním naslouchá... aby otcův monolog vyvrcholil vyznáním, že válečné zločiny by byly „pod naši důstojnost a v rozporu s vojenskou ctí“, které bez dalšího uzavírá příslušnou pasáž této velmi zdařile napsané knihy.

Pokračovatel rodu

autor:

nakladatel: Mladá fronta

překlad: Veronika ter Harmsel Havlíková

296 stran, 279 Kč

Hodnocení: 50 %

Je otázka, nakolik přístup A. Münninghoffa, souznící s přístupem J. Littella a T. Vermese, vypovídá o relativizaci tématu, jež se zanořuje do historie. Zájem šikovných autorů a nakladatelů zároveň naznačuje, že vycítili uprazdňující se místo na trhu. A třeba se projevil i „zpětný proud“ – po desetiletích dostávají příležitost mluvit ti, kteří si dosud netroufali, protože by se znemožnili. Najednou to neplatí. Zásadní otázka zní: jsou naivita a idealismus omluvou pro cokoli? Samozřejmě, nabízí se tu český příklad s našimi vlastními vražednými idealisty.

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.