Širší čtenářskou pozornost asi získají Dopisy Oldře, útlý soubor třiapadesáti listů pozdní, o čtyřiatřicet let mladší Masarykově lásce – moravské novinářce a spisovatelce Oldře Sedlmayerové (1884–1954). Většina z nich vychází poprvé.
Duša moja
Paradoxně jsou však první a poslední z otištěných (a také z dosud známých) dopisů odtažité. Masaryk v červenci 1914 odmítl Sedlmayerové, člence realistické strany, kterou v té době znal jen letmo, referát pro svou revui Naše doba; v mnohem pozdějším přání k Vánocům z roku 1933 nevyhověl její prosbě: "Vracím písemnosti o Vašem chráněnci: v tom případě nemohu být pomocí."
Mezi těmito krajnostmi leží několikaletý vztah dvou věkově i intelektuálně nerovných partnerů, který začal roku 1928. "A psát, duša moja, můžete, kolik chcete a kolikrát chcete; vypovídal jsem Vám své životní tajemství – tím jsem se k Vám přivázal a Vás k sobě takovým štrankem, že již nemůžeme od sebe! Každý váš list mě potěšuje a zajímá mě všecko všecinko, co děláte, myslíte," psal Masaryk paní Ole, jak ji nazýval, v srpnu 1928.
Milostná vyznání však časem ustupovala popisům chorob, které Masaryka sužovaly. "Osmdesát procent dopisů je o zdraví – o chřipkách," podotýká editorka svazku Dagmara Hájková. Přesto lze v dopisech najít také pozoruhodné postřehy o politice, lásce či umění.
Podle Hájkové šlo o pouto stárnoucího, osamělého muže, jemuž odcházeli přátelé jeden po druhém a který našel u Oldry velkou oddanost a porozumění. A to nejen v emocích – Masaryk jí uděloval rady v literární činnosti, Sedlmayerová mu pomáhala pod šiframi uveřejňovat články, často je také upravovala, aby nešlo poznat jejich autora. Silný cit se však postupně vytrácel – podle Hájkové na to měl vliv nesouhlas dcer, Masarykovo stáří a nemoci, ale i poznání limitů Sedlmayerové, jejíž ambice byly větší než talent.
Kniha, kterou přineslo nakladatelství In Život, je útlým výborem. V souborné podobě, s podrobnými poznámkami a vysvětlivkami, lze dopisy postupně objevovat v Masarykově sborníku (na trhu jsou zatím čísla X a XI–XII, připravují se příspěvky i do dalších svazků).
Prezident a jeho oponent
Nemenší význam – a přízvisko badatelská událost – má svazek vzájemné korespondence mezi Masarykem a Karlem Kramářem (1860–1937), prvním československým premiérem. Obsahuje bezmála 300 listů, klene se od počátku roku 1889 až po prosinec 1936. Je symbolickou shodou, že oba klíčoví tvůrci československého státu, někdejší přátelé a poté političtí odpůrci, zemřeli ve stejném roce.
Podle vedoucího projektu Jana Bílka má korespondence několik zásadních momentů: ukazuje, jak se z občanů stávají politici. To když oba představitelé "realismu" nespokojení s dobovou situací vstoupili v letech 1889–1891 do praktické politiky. Neméně důležité jsou podle Bílka i dopisy mezi prezidentem a ministerským předsedou z roku 1919, které vypovídají o utváření nového státu. "V povědomí zůstalo, že se neměli rádi; na dobu jejich spolupráce prospěšné pro národní celek se zapomnělo," podotýká Bílek.
"Sotva dáme dohromady takovou dvojici," podotkl při uvedení knihy historik Zdeněk Kárník. Titul označil za "naprostou špičku" řady masarykovské Korespondence, v níž Masarykův ústav uvedl již dva svazky dopisů s Bedřichem Hlaváčem a Edvardem Benešem.
"Vycházeli ze stejných myšlenek, měli představu sobě blízkou a postupně se od sebe vzdalovali, ovšem i v těch nejostřejších situacích zůstávali gentlemany. Korespondence je školení pro všechny, kteří chtějí dělat veřejnou práci," dodal Kárník. Neskrýval nadšení, jací lidé se tehdy dostávali do popředí národa a tvořili osu jeho duchovního života.
Mnoho věcí od Vás bolelo...
Podle historika Martina Kučery se sice Kramář nemůže s Masarykem měřit teoreticky, ale měl by se posuzovat jako člověk v politice, obdivuhodný pro lidskou čistotu a nezištnost, byť příliš důvěřivý a ovlivnitelný. To mu ostatně vytýkal i Masaryk. V dopisech zaznívá z obou stran lítost, že politická "součinnost", jak o ní mluvil Masaryk, se nevydařila.
Masaryk se s Kramářem nejprve rozešel v pohledu na mladočechy, poté také v nazírání na důležité politické problémy – Rusko, bolševismus, německou otázku, odlišný byl jejich vztah k Edvardu Benešovi. V paměti obou politiků dlouho přežívala osobní zklamání.
"Mne mnoho věcí od Vás velmi bolelo. Já Vás měl od první chvíle, kdy jsme se poznali, opravdu rád," psal roku 1921 Kramář. "Beneš má pravdu, že zapomínáte na věci, na celkovou situaci, stále se měnící, a tím že podáváte křivé úsudky," reagoval Masaryk.
Cestu k sobě oba politici znovu nalezli až ve stáří. Touha po smíření zaznívá už z Kramářovy kondolence k úmrtí Masarykovy manželky Charlotty. "Politika přece není dost silná, aby smazala, co bylo zapsáno hluboko v duši..."
