Původní producenty, kteří projekt opustili, i jejich nástupce, kteří měnili kameramana, nazval režisér Terry Gilliam pitomci. Jenže spíše tušili, co hrozí: z nákladného rozpočtu se od srpna z amerických kin nevrátila ani půlka. A pokud byly denní práce stejně zmateční jako výsledek, není divu, že větřili potíže.
Jednoznačně spokojeni mohou být Tomáš Hanák a Miroslav Táborský. Zažili při natáčení spoustu zábavy, což podle filmařských pověr věští nudu v kině, jejich postavy rozhodně nejsou neviditelné – a dokonce kdyby hráli role hlavní, vyšlo by to vlastně nastejno.
Ani hvězdní představitelé Grimmových, Matt Damon coby rozumářský Will a Heath Ledger jako romantický Jake, totiž nemají co předvést, byť navenek připomínají dvojici milých podvodníků z Podrazu. Vydělávají na dobové pověrčivosti, dokud nezjistí na vlastní kůži, že pohádkové příšery opravdu existují.
Ovšem film nevypráví ani o Grimmových, ani o čistě okrasné hrdince Leny Headeyové, která mezi bratry rozdmýchá trochu žárlivosti, nikoli však skutečné jiskření. Přináší zprávu o velkém zmatku, o přesycenosti a zahlcenosti nápady bez příčiny a smyslu, o rozdílu mezi sněním a blouzněním.
Fantazie, jíž Gilliam tak zjevně a upřímně vzdává hold, totiž potřebuje řád a styl, jak dokazují její filmoví mistři od Karla Zemana po Tima Burtona. Kdežto v Kletbě bratří Grimmů se představivost utrhla ze řetězu a snáší na hromadu směs nahodilostí bez ladu a skladu. Jako by Gilliam rozškubal grimmovské pohádky na kousky, vhodil je do klobouku, a co vylovil, to předhodil kameře.
Takže se tu mihnou motivy Červené Karkulky, otráveného jablka, Jeníčka s Mařenkou, kouzelné žáby i zrcadla, dvanácti panen a krvavé – zde durynské – paní, dále prvky Šípkové Růženky i Popelky, vlkodlak, had, krkavci, ale také brouci jako z Mumie plus něco slizu, blátivý skorootesánek a pohyblivý les, s nímž Pán prstenů předvedl větší parádu.
Dekorace sice sedí, jenže nemají burtonovsky jedinečnou stylizaci, jednotlivosti vykazují zručné řemeslo, ale dohromady vytvářejí takový chaos, že člověk postupně otupí a znuděn se založenýma rukama přihlíží, místo aby se poctivě bál.
A to ještě nebyla řeč o pálení knih a domnělých čarodějů či o naprosto zbytečné dějové linii, která žvanivě provází historií francouzsko-německých válek.
Přičemž dobyvační Francouzi mají podobu směšných karikatur, okupovaná německá chasa zase mírně neandertálského stáda a všichni dohromady vyznávají figurkářsky pitvornou hereckou školu Olivera Twista.
Jedna svižná scéna na zakleté věži a jeden něžný vtip s blaženou žábou už rozpačitý dojem nezachrání.
