Z díla Jakuba Demla už bylo vydáno a o Demlovi napsáno mnohé. Je proto dobré i přirozené, že se pozornost početné demlovské obce soustřeďuje k poslednímu období Demlova života a tvorby, jež zůstávalo až dosud ve skrytu: k závěrečným patnácti letům, stráveným v ústraní a bez publikačních možností. Vyšla už jediná významná próza tohoto období Podzimní sen, vyšla vzpomínková kniha tasovského knihaře Stanislava Vodičky Básník Jakub Deml v Tasově i líčení bolševiky ničeného Tasova z pera Karla Švestky, vyšla nešťastná apologie pozdních Demlových let od Jana Žáčka. Nyní se k tomu připojil výbor z Demlovy korespondence od počátku války do smrti, nazvaný Píšu to při světle nočním.
Editoři Marek Nekula a Jiří Olič připomínají, že Deml sám pravil o své korespondenci této doby: "To jsou teď moje Šlépěje!" Do jisté míry je to pravda - z výboru vystupuje Deml v typické tříšti postřehů a nápadů. Zároveň však nelze nevidět, jak definitivní bylo zlomení všech básníkových nadějí na nalezení místa v tomto světě, zlomení bytostné pradůvěry po roce 1939. Jak básníkovi kvapem ubývalo sil i invence. Tyto "poslední Šlépěje" nejsou žádným novým velkolepým dílem, ale svědectvím stále mechaničtějšího opakování sebe sama a postupného dohasínání.
To neznamená, že by se v dopisech nenašla místa plná skvostného humoru (když Deml léčí Březinu z pokušení vegetariánství nebo když neznámý chlap utíká horempádem z "mírového shromáždění", mumlaje zaklínadlo "Prdel, hovno, poserou se"). To rovněž neznamená, že by Deml nebyl schopen říci v pravý čas silné slovo, slovo vskutku básníkovo a knězovo (jako v listě ženě Jana Zahradníčka, jíž právě zemřely dvě dcery na otravu houbami). A že by zcela ztratil svůj dar geniální intuice. V knize se projeví nejméně třikrát - když mluví o umučené Editě Steinové už tehdy, v padesátých letech, coby o světici; když se štítí Josefa Jelena, tehdy ještě kněze a básníka arcicírkevního, který se vbrzku překabátí v jednoho z nejslizčích režimních pisálků; a když nečeká nic dobrého od literární činnosti exilového dominikána Ondřeje Petrů, jehož budoucí překlad Nového zákona pak opravdu bude bez soli, masti a chuti jakékoliv.
Stejně tak se ovšem Deml nezměnil ani co do svých utkvělých představ o nepřátelích (na Židy nadává po roce 1945 s nemenší vehemencí než před ním, byť "jenom" v soukromé korespondenci), ani co do bloyovské schopnosti zatratit kvůli prkotině člověka převzácného: roku 1955 píše o návštěvě mladičkého Jiřího Němce, v budoucnu hlavního organizátora české katolické "rénouveau" 60. let - a má pro svérázného mladíka jen výsměch.
Má tedy smysl Demlovu pozdní korespondenci číst. Nechť je však čtena s krajní opatrností: jde o výbor (což je u próteovského Demla vždycky problém!) - a to o výbor, jehož principy nejsou v ediční poznámce nijak uspokojivě vysvětleny a o nichž lze chovat pochybnosti. Roku 1991 připravil pro revui Souvislosti jiný demlolog Vladimír Binar edici Demlových dopisů Nezvalovi. Téměř všechny se vyskytují i v Nekulově a Oličově výboru - až na jeden, končící větou: "Včera jsem četl Vaši báseň na Klementa Gottwalda. On už nebude a tato báseň ještě bude, nikdo ho víc a lépe neuctil. Ví to? Pán Bůh dej!" Pokud editoři vyřadili právě tento dopis, datovaný na podzim 1948 (!!), lze se u nich nadít čehokoliv.
Editoři Marek Nekula a Jiří Olič připomínají, že Deml sám pravil o své korespondenci této doby: "To jsou teď moje Šlépěje!" Do jisté míry je to pravda - z výboru vystupuje Deml v typické tříšti postřehů a nápadů. Zároveň však nelze nevidět, jak definitivní bylo zlomení všech básníkových nadějí na nalezení místa v tomto světě, zlomení bytostné pradůvěry po roce 1939. Jak básníkovi kvapem ubývalo sil i invence. Tyto "poslední Šlépěje" nejsou žádným novým velkolepým dílem, ale svědectvím stále mechaničtějšího opakování sebe sama a postupného dohasínání.
To neznamená, že by se v dopisech nenašla místa plná skvostného humoru (když Deml léčí Březinu z pokušení vegetariánství nebo když neznámý chlap utíká horempádem z "mírového shromáždění", mumlaje zaklínadlo "Prdel, hovno, poserou se"). To rovněž neznamená, že by Deml nebyl schopen říci v pravý čas silné slovo, slovo vskutku básníkovo a knězovo (jako v listě ženě Jana Zahradníčka, jíž právě zemřely dvě dcery na otravu houbami). A že by zcela ztratil svůj dar geniální intuice. V knize se projeví nejméně třikrát - když mluví o umučené Editě Steinové už tehdy, v padesátých letech, coby o světici; když se štítí Josefa Jelena, tehdy ještě kněze a básníka arcicírkevního, který se vbrzku překabátí v jednoho z nejslizčích režimních pisálků; a když nečeká nic dobrého od literární činnosti exilového dominikána Ondřeje Petrů, jehož budoucí překlad Nového zákona pak opravdu bude bez soli, masti a chuti jakékoliv.
Stejně tak se ovšem Deml nezměnil ani co do svých utkvělých představ o nepřátelích (na Židy nadává po roce 1945 s nemenší vehemencí než před ním, byť "jenom" v soukromé korespondenci), ani co do bloyovské schopnosti zatratit kvůli prkotině člověka převzácného: roku 1955 píše o návštěvě mladičkého Jiřího Němce, v budoucnu hlavního organizátora české katolické "rénouveau" 60. let - a má pro svérázného mladíka jen výsměch.
Má tedy smysl Demlovu pozdní korespondenci číst. Nechť je však čtena s krajní opatrností: jde o výbor (což je u próteovského Demla vždycky problém!) - a to o výbor, jehož principy nejsou v ediční poznámce nijak uspokojivě vysvětleny a o nichž lze chovat pochybnosti. Roku 1991 připravil pro revui Souvislosti jiný demlolog Vladimír Binar edici Demlových dopisů Nezvalovi. Téměř všechny se vyskytují i v Nekulově a Oličově výboru - až na jeden, končící větou: "Včera jsem četl Vaši báseň na Klementa Gottwalda. On už nebude a tato báseň ještě bude, nikdo ho víc a lépe neuctil. Ví to? Pán Bůh dej!" Pokud editoři vyřadili právě tento dopis, datovaný na podzim 1948 (!!), lze se u nich nadít čehokoliv.
