RECENZE: Stačí skvělí herci, pokoj s obří panenkou a citace z Hitchcocka

Královéhradecká verze dojemné grotesky Ladislava Smočka Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho má pádný argument, jenž smete případné a jistě i oprávněné výtky: Jiřího Zapletala v titulní roli.

Protagonisté inscenace Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho v Klicperově divadle v Hradci Králové | foto: Klicperovo divadlo

Zapletalův výkon na hranici fyzických i hlasových sil se může směle rovnat Burkemu Boleslava Polívky, který ho v Činoherním klubu hraje dodnes.

Ladislav Smoček: Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho

80 %

Klicperovo divadlo Hradec Králové, režie David Drábek

Umělecký šéf Klicperova divadla David Drábek Smočkův text více rozpovídal, téma však zůstalo: dětská duše versus neúprosné stáří. Nepraktický osamělý intelektuál, panic a lidumil k ničemu čelí tuposti praktického a zištného světa, jenž se ho chce zbavit.

Bezděčně a nešťastně se stává "vrahem" dotírajících kreatur, jimž Pavla Tomicová, Ondřej Malý a Lubor Novotný v rolích Svatavy, Václava a vdovy Outěchové dali jednostrunnou, leč účelnou karikaturu. Kontrastem k nim je něžně plachý a dojemně potrhlý asistent Tichý Miroslava Zavičára, ztělesněná lítost a marnost.

Drábek se tentokrát režijně neokázale stáhl, přesto se smutná groteska mění v surrealistickou absurdní potrhlost, v níž je místo pro citace - Hitchcocka, Jiráska, Čelistí, Cesty do pravěku, Petišky či Pošťáka Ondry.

Jiří Zapletal při zkoušce inscenace Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho v Klicperově divadle v Hradci Králové

Stačí jeden pokoj s obří panenkou, zbytnělým symbolem ztraceného dětství. Drábek, skladatel Darek Král a další vytvořili dvouhodinovou obhajobu nezadatelného práva člověka se odlišovat, práva na vyšinutost, dětinskost a - s odpuštěním - na svůj svět.

Zapletal doslova žije svého oblastního Einsteina a osamělého "postobrozence", mistrovsky střídá burianovské drastično i dojemnou lyriku, nepopsatelné jsou gagy s límcem z lišky, s buchtami či loutkami, psychoanalytik by se jistě popásl na asociačním řetězení slovních hříček, absurdit a narážek.

K absolutoriu inscenace stoupá tam, kde Zapletal vystupuje z role a glosuje sebe i kolegy. Škoda, že takových míst nemá hradecký Burke víc.