Vyhráli s TobrukemLucia Ratulovská, Alena Adámková, Monika Vágnerová, Vladimír Průcha, Dana Daňková, Jaroslava Korpášová, Kristýna Vávrová, Milan Šafránek, Marina Kordová, Markéta Smolíková, Mirek Trávníček, Alice Urbančíková, Daniela Petrtýlová, Libor Horčica |
Ten přišel do kina MAT nadšený. "Právě jsem se dozvěděl, že se Tobruk na festivalu v Karlových Varech bude promítat ve 4K formátu, a dokonce hned dvakrát. To je velké vítězství, jen sehnat projektor muselo být těžké, v tak vysokém rozlišení se u nás filmy běžně netočí," radoval se Marhoul a zval diváky na 5. července do Varů.
TOBRUK VÁCLAVA MARHOULA
Byť na projekci prošel poctivě všechna bonusová menu, počínaje těmi, které se zabývají výhradně historickými fakty, až po CDromovou část se záznamem osobního deníku, nejvděčnějšími se nakonec ukázaly být scény z natáčení zachycené digitální kamerou.
"Točil jsem, co se dalo, ale z mého pohledu je stěžejní záznam z vojenského soustředění ve Slavkově. Na něm je totiž vidět, jak se z nesourodé party herců, kteří se většinou potkali poprvé v životě, stal tým, kde by jeden za druhého dýchal," říkal Marhoul, když promítal záběry, na nichž se nechává tankem "přejíždět" jedna budoucí seriálová hvězda za druhou.
"Ve Slavkově jsem byl nejnenáviděnější osobou. Oprávněně. Herce jsem místním velitelům přidal s jediným přáním: úplně je zničit. Bylo to tvrdé, ale věděl jsem, že jedině tak pochopí, co přesně mají hrát. A taky že mi potom v poušti nezkolabují," vysvětloval Marhoul.
Vzdal jen jeden
Ten tak musel dlouhých deset dní sledovat, jak jeho svěřencům dochází dech, a nehnout brvou.
"Procházku růžovým sadem nečekal nikdo, ale stejně byli zaskočeni, jak tvrdý měli výcvik. Tři dny nespali, fyzicky byli úplně na dně, když řeknu, že si nemohli vzpomenout na své vlastní jméno, nepřeháním," říká režisér s tím, že součástí přípravy nebyl jen fyzický dril, ale například i zásady chování v poušti či ve společnosti muslimů.
UKÁZKA BONUSU - NÁPADY SE NEVYPLÁCEJÍ
"Po prvním dni jeden herec zkolaboval, ale to bylo všechno. Zbylí vydrželi. Což neznamená, že by to nikdy nikdo nechtěl vzdát. Naopak, každý z nás měl slabou chvilku. Ale přesně v ten moment zafungovalo to, co jim výcvik dal - podrželi se navzájem," podotýká Marhoul, pro kterého jsou zážitky z příprav a především pak z natáčení v poušti silné, ale zcela nepřenosné.
Změnili jsme se
"Představte si, že trávíte tři měsíce v izolaci, daleko od všech civilizačních vymožeností. Ze záběrů, které jsem natočil ve chvílích volna, je to cítit: zvláštní atmosféra bezčasí, každý dlouhé hodiny jen přemýšlí - o sobě, o světě, o životě dlouhé hodiny. A to vás nemůže nezměnit," říká režisér.
V souvislosti s tím dodává, že ani jeho svěřencům se nevyhnul jev sledovaný spíše u vojáků, takzvaný veteránský syndrom.
"Když se po takovéhle zkušenosti vrátíte domů a sledujete, jaké malichernosti tu lidé řeší, chvíli trvá, než si zase zvyknete. Trpíte depresemi, opíjíte se, ponocujete. První měsíc po návratu byla většina herců někde po hospodách. Teď už je zase všechno ve starých kolejích, ale pevné pouto zůstalo," zdůrazňuje Marhoul, který se do Tuniska, kde se natáčelo plánuje s celým štábem vrátit.
"Rádi bychom udělali něco jako po stopách Tobruku. Na ta místa se prostě musíme vrátit. Proč, to nevysvětlím, jen to tak všichni cítíme," říká a když se ho diváci ptají, jestli se chce vrátit i za něčím konkrétním, kroutí hlavou.
"Samozřejmě, že jsme v poušti něco nechali. Zůstaly tam zákopy a také hrob vojína, který přijde v boji o nohy. Jeho figurínu jsme pohřbili, cizí člověk místo jenom těžko najde, ale my máme souřadnice. Ostatně kdyby se chtěl po našich stopách někdo vypravit, bez navigace se neobejde - cesty, které k místu natáčení vedly, už jsou dávno zaváté," varuje Marhoul.
Součástí projekce bonusů samozřejmě nebyly jen "historky z natáčení": úspěch měla i svižně střižená sekvence o výrobě triků, doplňkové filmy - ať už ten z dílny školních dětí nebo unikátní historický snímek Pouštní krysy, jejíž kopii se podařilo vypátrat a zrestaurovat, nespočet cenných fotografií v nespočtu fotogalerií a neméně cenné výpovědi veteránů od Tobruku.
"Když jsem na projektu začal pracovat, žilo jich pětatřicet, teď už je jich jenom patnáct. Když nic jiného, oni si Tobruk opravdu zaslouží," zakončil Marhoul.
