Za svou bezmála padesátiletou muzikantskou kariéru prošel Miles Davis (1926-1991) řadou vzájemně zcela rozdílných období, během nichž buď přímo definoval pravidla nebo alespoň nastavil nejvyšší laťku řady jazzových stylů. A to nejen díky vlastním hráčským a skladatelským schopnostem, ale i neomylnému citu pro výběr spoluhráčů. 
Některá jeho umělecká období jsou samozřejmě obecně, zvláště z perspektivy dnešního odstupu, stavěna výš, jiná poněkud opomíjena. V obecném povědomí žije Davis zejména jako člověk, který jako první "zapojil jazz do elektřiny" na přelomových albech In A Silent Way (1969) a Bitches Brew (1970). Leckterý nespecialista si možná vzpomene i na jeho slavné o dekádu starší album Kind Of Blue (1959), klíčový počin tzv. modálního jazzu.
Vyložení jazzoví fajnšmekři pak dozajista připojí ještě dvě éry tzv. dvou velkých kvintet, prvního ve druhé polovině 50. let, jehož členem byl mj. slavný saxofonista John Coltrane, a druhého o deset let později, v němž působil i saxofonista Wayne Shorter nebo pianista Herbie Hancock.
Další davisovské éry stojí poněkud ve stínu, přestože i v nich hudebník dosahoval většinou vynikajících uměleckých výsledků. Ať už mluvíme o jeho bebopových počátcích ve 40. letech, asistenci u vzniku tzv. cool jazzu na konci této dekády, spolupráci s aranžérem a kapelníkem Gilem Evansem na přelomu 50. a 60. let, experimentech se syrovým rockem a funky v 70. letech nebo právě víceméně eklektické osmé dekádě. Tu připomíná aktuální box firmy Columbia/Sony Music pěti alby. Dlužno upozornit, že mezi nimi chybí nejslavnější titul této dekády Tutu (1986), který má v katalogu jiné vydavatelství.
Ve druhé polovině 70. let se Davis potýkal stejně jako řada dalších hudebníků té doby se silnou závislostí na drogách a alkoholu a souvisejícími problémy se zákonem i mezilidskými vztahy. Po vyléčení se opět vrátil s novým nápřahem k hudbě a výsledkem bylo comebackové album The Man With The Horn v roce 1981, které dokonce v onom období převzal český Supraphon v licenci.
Davis na něm přichází s plně elektrifikovaným soundem, funkující rytmikou, ale také prvky dobového černého popu (zejm. v titulní písni, zpívané Randym Hallem) a hned několika mladšími hráči po boku, z nichž někteří jsou pro něj v 80. letech velmi zásadní. Objevuje se zde např. bubeník Al Foster, baskytarista Marcus Miller, saxofonista Bill Evans a v neposlední řadě dnes u nás velmi populární kytarista Mike Stern, pro něhož byla spolupráce s Davisem vstupenkou do první jazzové ligy.
O dva roky později přišel Miles Davis s albem Star People. Rozvinul na něm sound z předešlé desky, zamířil nicméně poněkud houběji "ke kořenům" (např. v blues It Gets Better, ale i tím, že jako aranžér se na albu podílel starý známý Gil Evans). Obecně se tvrdívá, že Davis na svých pozdních albech "málo hrál" - pro toto ani pro předchozí album to ale rozhodně neplatí, obě jsou výkladní skříní jeho improvizátorského rozpoložení a průrazného, často elektronickými efekty zpracovaného zvuku trubky, typického právě pro tuto éru. Ze spoluhráčů na Star People se sluší upozornit předeším na bubeníka Mina Cinelu a kytaristu Johna Scofielda.
Hned v roce 1984 přišel činorodý Miles Davis s dalším opusem Decoy. Jestliže na předchozích albech hrály poměrně značnou roli syntezátory a vůbec elektronika, v tomto případě to platí dvojnásob. Kromě specialisty Roberta Irvinga III. na ně ostatně hraje i sám Davis - i na filmových záznamech koncertů z této doby, kterých je k dospozici poměrně dost, jej stále častěji vídáme u hradby kláves. Atmosférou Davis (např. ve skladbě Freaky Deaky) částečně připomíná slavná alba z konce 60. let. Na albu se kromě už známých Fostera, Cinelu, Scofielda či Evanse objevují nově jména saxofonisty Branforda Marsalise a baskytaristy Darryla Jonese (později Rolling Stones).
Koncepčně velmi zajímavým pokusem v Davisově diskografii je následující album You´re Under Arrest z roku 1985. Na základě úvahy, že většina tzv. jazzových standardů jsou de facto populární, často muzikálové písně z meziválečného období, se pokusil definovat "nové standardy", a to prostřednictvím svých instrumentálních verzí dobových hitů, Human Nature Michaela Jacksona a Time After Time Cyndi Lauper. Aby vešly do obecného jazzmanského povědomí se mu sice nepodařilo, jeho verze nicméně za srdce berou. Kuriozitou asi"nejpopovějšího" Davisova alba vůbec je hlas Stinga, který v úvodní "scénce" One Phone Call/Street Scenes hraje - pod svým občanským jménem Gordon Sumner - francouzsky mluvícího policistu.
Posledním reeditovaným titulem je zcela vybočující album Aura, jež vyšlo v roce 1989, práce na něm ovšem začaly už v polovině dekády, kdy se na evropském turné Davis seznámil se svým obdivovatelem, dánským trumpetistou a skladatelem Pallem Mikkelborgem (jehož jsme, mimochodem, viděli vloni na podzim v Praze v duu s finským kytaristou Terjem Rypdalem). Mikkelborg složil pro Davise deset skladeb, které z velké části nahráli, často s až bigbandovým soundem, skandinávští muzikanti (mihl se zde ale i trumpetistův dávný spolupracovník, kytarista John McLaughlin) a severská atmosféra, znásobená Mikkelborgovými inspiracemi evropskou moderní vážnou hudbou, a propojená s typickou Davisovou hrou, vytvořila velmi zajímavý celek, který v mnohém předpověděl, jako v Davisově tvorbě už poněkolikáté, jazzové trendy na léta dopředu. Grammy tomuto albu byla udělena zcela právem.
