Z Ypsilonky se poměrně rychle stala senzace, která pravidelně vytěžovala linky na trase Praha-Liberec. Divadlo přestálo i náročný přesun do Prahy v 70. letech, nedotkl se jej ani do značné míry plošný odliv zájmu o divadla na začátku 90. let.
Ypsilon v průběhu jeho mnohaleté existence rozsvítila celá herecká souhvězdí – a někteří, například Luděk Sobota, zde zazářili jako již nikdy potom.
Studiu byla během jeho existence věnována řada publikací, ke každému kulatému výročí vycházejí tlusté knihy s barevnými fotografiemi, ilustrujícími, že soubor hostoval skoro po celé planetě.
Nyní však nakladatelství Pražská scéna vydalo samostatnou monografii zakladateli, vůdčímu duchu a tvůrci svébytné ypsilonské poetiky - režisérovi Janu Schmidovi.
Všechny Schmidovy talenty
Pražská scéna již řadu let ve speciální ediční řadě soustavně zpracovává soudobé režisérské osobnosti - Petra Lébla, J. A. Pitínského, Josefa Kroftu, Jana Nebeského či Vladimíra Morávka. Publikace věnovaná Schmidovi je jednou z nejkomplexnějších.
Schmidovy metody řízené improvizace, specifické techniky jevištní koláže, osobitého stylu, který spojuje zdánlivě nespojitelné a míchá žánry i svébytné komiky, se dotkly i dřívější studie - třísetstránková kniha však nabízí skutečně ucelený vhled na všechny stránky Schmidova talentu.
Jan Schmid sice proslul ponejvíc jako režisér a šéf Ypsilonky, ale je také úspěšným hercem, autorem výtvarného stylu scény, výtvarníkem plakátů a programů, scénografem, knižním ilustrátorem, dramatikem, scenáristou. Publikace neopomíjí ani jeho loutkářské začátky.
Všem fazetám všestranné Schmidovy osobnosti jsou v podstatě věnovány samostatné studie, přehled doplňují rejstříky a soupisy díla. Historií divadla provází i Schmid osobně - prostřednictvím rozhovoru se Zdeňkem A. Tichým.
Jak v úvodu předesílá editor svazku a nakladatel Jan Dvořák, kniha Jan Schmid přichází po poměrně bohaté knižní produkci samotného Schmida i jeho Studia Ypsilon - "poprvé však mimo dosah všeobjímající osobnosti principála, v pokusu o co nejvyšší míru objektivity v nutném odstupu od tématu".
Přesto nechybějí ani osobněji laděné příspěvky od ypsilonských dramaturgů či od Schmidova žáka, mladého režiséra Jiřího Havelky, který rozkrývá osobnost Jana Schmida coby pedagoga na pražské DAMU.
"Nad tématem se sešel okruh autorů, kteří dlouhodobě Schmidovu činnost soustavně a intenzivně sledují a v různých formách reflektují a vyhodnocují, ale zejména těch, kteří většinou od prvopočátku velmi jasnozřivě identifikovali její naprosto originální ráz," píše v úvodu Dvořák.
A připomíná, že Schmid je úspěšný divadelní vizionář, univerzální tvůrce, principál se schopností budovat soubor a dát vyrůst hvězdám. A především pak mistr stylu, tvůrce vlastního slohu. Kolik takových české divadlo má?
