Ploše, ploše čtete klasika!

20. července 2002

Poslední premiéra nedávno skončené sezony v Národním divadle, Aischylova Oresteia, byla příznačnou tečkou za šestiletým působením Josefa Kovalčuka ve vedení první scény. Nedotaženosti a špatný odhad vlastních sil provázely v posledních letech většinu inscenací v ND.

Také Oresteia v režii Ivana Rajmonta má daleko k organickému výkladu vrcholného díla velkého tragického básníka - jde spíše o slepenec nápadů. Platí to například o scéně: na jedné straně mauzoleovité brány z „divadelního“ mramoru, naturalistická vana nebo kanape s mrtvolami, na druhé straně téměř performance u Agamemnónova hrobu se skutečnou hlínou. Platí to i o hereckých výkonech.

Královna Klytaimnéstra Taťjany Medvecké je většinou selkovitá, plebejská, křečovitě, a tedy rušivě si stoupá na špičky, aby ze sebe vyrazila koncovky slov. Z jejího rozhodování na nás ani na chvíli nedýchne neodvratná nadosobní osudovost a když se před smrtí z rukou vlastního syna odvolává na osud, vyznívá to jen jako vytáčka, ne-li lest.

Jan Novotný (Aigisthos), který disponuje dostatečně nosným hlasem, musí naopak nadbytečně vyřvávat jako na pastvě. Nejpřirozeněji vedle Oresteia (Tomáš Petřík) působí Elektra (Martina Válková) a v první části paradoxně i „jurodivá“ Kassandra Sabiny Králové.

Hudba Martina Dohnala je až na pár slibných náběhů příliš průvodní, ne-li přímo „soundtracková“, jde víc po příběhu než po smyslu. Chór režie proměnila na nedělní „pokostelové“ strýce ze Slovácka či současného Řecka. Objevují se v něm vedle „velebných kmetů“ Radovana Lukavského a Miroslava Doležala také Josef Vinklář či

Oresteia Národní divadlo, Praha
Režie	Ivan Rajmont
Překlad	Petr Borkovec Matyáš Havrda
Scéna	Martin Černý
Hudba	Martin Dohnal
Dramaturgie	Johana Kudláčková
Hrají	Ladislav Mrkvička Radovan Lukavský Josef Vinklář Taťjana Medvecká Boris Rösner Jiří Štěpnička Miloslav Mejzlík Sabina Králová Tomáš Petřík Věra Galatíková Eva Salzmannová Vlasta Chramostová František Němec Tomáš Petřík
Oresteia - premiéra
18. června 2002

Ladislav Mrkvička a další - možná byl touto individualizací Chór až příliš přetažen na stranu smrtelníků, než aby mohl účinně vyjevovat hlubinné mysterium tremendum.

Je vinou bohů či lidí, že od dějů provázejících úděl smrtelníků jedni i druzí odvracejí v děsu tvář? Kde je počátek zlého a co se musí odehrát, aby nakonec „zvítězilo dobro“, jak si přeje právě Chór v Aischylově dramatu? A odkud se bere strach doléhající na člověka a drtící jej? Je jeho údělem? Nejde totiž jen o strach z nejisté budoucnosti, o okolnosti nejistého pobývání člověka ve světě, současného člověka nevyjímaje. Je třeba dát nahlédnout do samé tragické propasti lidství a života vůbec a právě u současníků je nutno otřást s jejich dnešními „bohy“ či spíše bůžky.

Tak čtu a do naší doby si „protahuji“ Aischylovo drama. A tudíž si myslím, že by nebylo od věci závěrečnou, smírnou část, překladateli nazvanou Laskavé bohyně, buď vypustit, anebo ji přenést do plenéru - vždyť divadelní prostor ji nenapravitelně utiskuje!

Ve Stavovském divadle promlouvá Athéna (ústy Evy Salzmannové) jako nějaká kněžna Zaháňská ku svým poddaným - a abychom názorně viděli rodící se prvky demokracie, hledištěm se plouží statisté - „voliči“ v našem občanském civilu. Je to strašné zploštění významu, ač i závěrečná část má své mystérium: z chaosu se rodí řád a spravedlnost nemůže být jenom dílem lidí.

Fotografie z představení Oresteia v Národním divadle.

Fotografie z představení Oresteia v Národním divadle.

Fotografie z představení Oresteia v Národním divadle.