Při pohledu na první část nové inscenace se lze jen těžko ubránit srovnání, zejména s Léblovou interpretací Racka. I u Pokorného na jevišti dominuje černá a bílá, děj je umístěn do zahrady k altánu, kde postavy popíjí a klábosí.
Ruská atmosféra dýchá z každého centimetru jeviště, zřetelná je inspirace Mrazíkem či pohádkami o bohatýrech. Obraz společnosti se všemi jejími zapeklitostmi je nadhozen a následuje ostrý střih do postmoderny: například rej masek kolem rybníka s loďkou a rákosím, mezi kterými je beruška, Hamlet s lebkou či kostlivec.
Zbylá dějství mají odlišnou atmosféru, nejsou tak kompaktní a pracují s mnoha vnějškovými drobnostmi, vtípky, ironickými poznámkami a scénickými komentáři. Jako by inscenace stále klouzala po povrchu hry, aniž by usilovala o hlubší interpretaci. Její největší předností tak zůstávají některé herecké výkony.
Jednání a činy hlavního hrdiny postupně gradují.
Zpočátku je Platonov Igora Chmely jen figurkou na dýchánku, postupně však nabývá na síle. Aniž by se musel příliš snažit, láme ženská srdce, zahrává si s těly i city obdivovatelek, slibuje a lže. Příběh tak musí skončit tragicky: výstřelem. Jemný úsměv na tváři všech přítomných dokládá viditelnou úlevu – darebák je konečně poražen.
Hostující Taťjana Medvecká v roli Vojnicevové předvedla vynikající kreaci zadlužené aristokratky kombinované se zoufale zamilovanou živočišnou samicí, v jedné scéně dokonce s bičíkem. Také David Švehlík (Vojnicev) dokonale vystihl líného a zhýralého šlechtice, který jen zoufale zvoní na služebnictvo a při pomyšlení na práci nasazuje výraz šílence.
Studií zoufalství spojeného s vrozenou naivitou či prostotou se však objevuje víc; jde hlavně o portréty dalších žen milujících Platonova: Magdalény Sidonové jako milenky a Natálie Drabiščákové jako manželky.
