Album je už druhé v pořadí a pro nás je potěšitelné, že bude pokřtěno 26. června na pražské Štvanici v rámci festivalu Respect, jehož jsou Adams s Camarou jedněmi z hlavních hvězd. Nahrávka s názvem Tell No Lies vyšla u labelu Petera Gabriela Real World, u nás výhradně distribuovaného společností Indies Scope.
Souvztažnost (západo)africké hudby a blues je zhruba v posledním desetiletí tématem odborných muzikologických prací, debat mezi muzikanty i publicisty, ale - naštěstí - také vítaným východiskem k přímé hudební tvorbě. Album Tell No Lies patří bezpochyby mezi doposud nejlepší příklady tohoto trendu.
Blues vs. Afrika
|
O kořenech bluesové hudby v Africe se samozřejmě hovořilo odjakživa a spojitosti obou kulturních oblastí byly spatřovány například v hudbě Johna Lee Hookera, považovaného za "nejafričtějšího z bluesmanů". Teprve od 90. let v souvislosti s masivním nástupem zájmu o world music však tyto souvislosti byly odhalovány i na africkém kontinentu a posléze v podobě různých crossoverů byly realizovány globálně. Mezi nejznámější západoafrické bluesmany, prezentující takzvané "pouštní blues" (desert blues), patří před časem zemřelý kytarista Ali Farka Toure, skupina Tinariwen či malijský písničkář Habib Koité. Z americké strany se křížením blues s africkými prvky zabývá například fenomenální kytarista Corey Harris či Ry Cooder. Z tvorby největších jmen světové scény najdeme ohlasy africké hudby i blues zvláště u zpěváka Roberta Planta, například na jeho albu Mighty Rearranger. Není náhoda, že jeho největší instrumentální osobností je právě Justin Adams.Vedle Adamsových akustických i elektrických kytar jsou dominantním instrumentem alba jednostrunné africké housle ritti, na které je Camara skutečný virtuos, v jeho rukou zní i dvoustrunné africké banjo kologo, třetím hlavním interpretem alba je perkusista Salah Dawson Miller s bohatým arzenálem arabských bubnů, bubínků a chřestidel.
Nejzábavnější zřejmě album bude pro milovníka afroamerického blues. Odkazy na něj jsou všudypřítomné, ovšem jsou uváděny do neobvyklých souvislostí. Zvláště tam, kde jde o evidentní citáty stylu jednotlivých bluesmanů (nemůže jít o náhodu, na to je Adams až příliš vzdělaný a "civilizovaný" hudebník).
A tak je písnička Tonio Yima postavena na minimalistickém riffu jako od Johna Lee Hookera, Kele Kele (No Passport No Visa) kytarovou stavbou i rytmickou složkou vychází z nezaměnitelného stylu Bo Diddleyho, Fulani Coochie Man už i názvem, evokujícím jeden z největších hitů Muddyho Waterse Hoochie Coochie Man, vzdává poctu tomuto králi chicagského elektrického blues. A třeba Banjul Girl stojí na kytarové figuře, jaké nezaměnitelně hrával Hubert Sumlin za zády svého principála Howlin´Wolfa.
Zcela zásadní pro Adamsovu a Camarovu hudbu ale je, že nad těmito ohlasy i Evropanovi více než povědomé hudby znějí melodie, znějící nám i přes jistou inflaci africké hudby pořád ještě mile exoticky. A v této kombinaci zcela originálně.
Samozřejmě, některé písně se přiklánějí k africké melodice i rytmice ještě blíže, blíže ke stylu typického pouštního blues (třeba hned úvodní Sahara, nezakrývající ve svém ranku hitové ambice). Ani v nich ale dokonalé jiskření mezi oběma přístupy neustává a jeden styl neválcuje druhý. A právě tato vyváženost, spojená s maximální dotažeností a skladatelskou i interpretační invencí, činí z alba Tell No Lies obrovský posluchačský zážitek, který naštěstí dostane pointu i v podobě živého provedení.
Justin Adams & Juldeh Camara: Tell No Lies
Real World/Indies Scope, čas 53:52
Hodnocení iDNES.cz: 90 %
