Unikátní sbírka, kterou kdysi shromáždil světoznámý tenista Ivan Lendl, teď putuje z Milána do Janova, kde bude k vidění od 30. dubna až do září v Palazzo Ducale.
Týdeník TÉMAVychází v pátek  Co musel Richard Fuxa dát za sbírku plakátů Ivanu Lendlovi? A jak je to s novou galerií Alfonse Muchy? Více se dočtete v pátečním vydání týdeníku Téma. |
S jakou odezvou se zatím setkala výstava plakátů Alfonse Muchy v Itálii?
Je to obrovský úspěch. Nejenom pro mne, ale i pro prezentaci České republiky v Itálii. Po ročním snažení se nám podařilo dostat výstavu do jednoho z nejprestižnějších míst v Miláně, do Královského paláce, a tím, jak je sbírka komplexní, přitahuje velkou pozornost.
Návštěvnost byla kolem 60 000 lidí, což je na neitalského autora ve městě, kde jsou obrovské možnosti kulturního vyžití, úspěch. I proto jsme se rozhodli výstavu přesunout ještě do Janova. Zatímco v Miláně jsme vystavovali přes 80 plakátů, do Janova jde skoro celá sbírka.
Znali Italové Alfonse Muchu?
Když napíšete jméno Mucha, tak ne. Ale když jim ukážete plakát, tak ho najednou znají všichni. Jak je secese líbivá, tak Italy hodně bavila a nakupovali reprodukce ve velkém.
Je tohle zahraniční turné součástí dohody s bývalým tenistou Ivanem Lendlem? Když jste od něj sbírku kupoval, tak jste se zavázal, že plakáty vyvezete do světa.
Myslím, že misi, kterou jsme si domluvili s Ivanem, jsem víceméně naplnil. Kromě Milána se nám podařilo připravit i Janov a už je domluven také Turín, což je novinka. A objevili se dva noví zájemci o výstavu – jeden je z Ázerbajdžánu, kde mají supermoderní výstavní centrum, a druhý z Číny. Tam by mělo jít o renomovanou galerii. Příběh s Muchovými plakáty tedy bude pokračovat a konečným cílem je to, aby se v Praze otevřela stálá expozice výstavy. K tomu směřuji.
Když se zpětně podíváte na vaši investici do Muchových plakátů, byla dobrá, nebo ne?
Určitě nelituji. Už výstava v Obecním domě předčila má očekávání. Byť byla v plusu, tak jsem pak musel hodně investovat. Objevily se totiž věci, o nich jsem netušil, že budou tak nákladné z hlediska restaurování a skladování. Paradoxně když si někdo dnes koupí olejový obraz, tak s ním má méně starostí než s plakátem. Ty jsou přes 100 let staré a jsou náchylné na světlo, vlhkost i teplotu. Plakáty jsem ovšem nekupoval s kalkulem, že bych na nich vydělal, šlo o vizi dlouhodobé koncepce sbírky.
