Adam Plachetka a Jakub Hrůša na koncertě v Rudolfinu

Adam Plachetka a Jakub Hrůša na koncertě v Rudolfinu | foto: Petra Hajská

GLOSA: Písničky je lepší nenafukovat. Ať jsou od Beatles či od klasika

  • 2
Středeční koncert České filharmonie lákal zejména na jméno basbarytonisty Adama Plachetky, ale pod taktovkou Jakuba Hrůši toho přirozeně nabídl mnohem více. Našemu pěvci patřila zhruba čtvrthodinka.

Tolik času zabraly čtyři písně Franze Schuberta, instrumentované ve třech případech Maxem Regerem (Gruppe aus dem Tartarus, Prometheus, Im Abendrot) a v jednom Hectorem Berliozem (Erlkönig). Tyto úpravy dnes nelze považovat za více než kuriozitu. Schubert písním určil klavírní doprovod, ovšem další skladatelé je nezřídka přešívali do opulentnějšího tvaru, často na přání operních pěvců. Některé úpravy možná ve své době přispěly k popularizaci písní, ale dnes působí vyumělkovaně.

Ani Reger, ani Berlioz přes všechno své instrumentační umění písně rozhodně nevylepšili. Klavírní part se svou strohou výstižností je totiž u Schuberta nenahraditelný a jeho rozpuštění do orchestru způsobí to, že z geniálních miniatur se stane jakási průměrná kantáta či opera balancující na hraně sentimentality. Asi jako když písničky Beatles hraje a lká symfonický orchestr.

Výjimečné podání může tyto úpravy aspoň částečně ospravedlnit. Plachetkův atraktivní hlas a jeho spíše operní než intimní přednes se jistě může hodit k dramatičtějším písním, jako je Prometheus nebo Erlkönig (Král duchů). Nicméně ani tyto dvě písně, ani dvě další nevyzněly tak jedinečně a odlišeně, že by si člověk interpretaci navždy zapamatoval. Navíc Plachetkovo úsilí o intenzivní výraz třeba v Králi duchů už bylo na hraně a hlas nepůsobil jako přirozeně uvolněný.

Opomíjený skladatel

Mnohem více utkvěl v paměti „zbytek“ programu. Miloslav Kabeláč je stále opomíjený český symfonik dvacátého století, a tak lze uvítat, že zazněla jeho téměř půlhodinová skladba Mysterium času, komponovaná v temných padesátých letech. Ve velkém výrazovém oblouku vykresluje jakýsi zvukový obraz nekonečného plynutí času, jehož řád nemůže jedinec narušit. V podání Hrůši a orchestru vyzněla skladba přístupně, s velkou vnitřní silou a gradací.

Z hlediště se zdálo, že hudebníci Hrůšu respektují v každém pečlivě připraveném gestu, což dodalo na účinku i (v porovnání s Kabeláčem) notoricky známé Fantastické symfonii od Hectora Berlioze. Nevyzněla jako vnějškově efektní skladba, k čemuž autor dozajista dává nejednu příležitost, ale spíš jako vskutku romantická niterná výpověď. Pro našeho mladého dirigenta, který od této sezony stojí v čele Bamberských symfoniků, to byl rozhodně úspěšný večer.